Historie

Historie jednoty SOKOL

Může se zdát, že se informace na těchto stránkách nějak moc opakují. V případě některých činností či aktivit je to záměr vycházející ze snahy dodržet členění některých aktivit, spolků a sportovních odvětví. Protože byli dříve vedeni jako Sportovní klub Kardašova Řečice, který se v pozdější době sloučil s Tělocvičnou jednotou Sokol, pak se sokolové díky politickému zřízení jmenovali různě, aby se nakonec vrátili k původnímu jménu, snažíme se zamýšlené členění dodržet a vazby spojit prostřednictvím odkazů. Jak se nám to daří, posoudíte jen Vy, čtenáři těchto stránek a my jsme připraveni vnímat připomínky k tomuto členění a k takto zpracovaným informacím.
Článek pod touto anotací zpracoval PhDr. Zdeněk Mráz jako příspěvek do sborníku statí vydaného k příležitosti navrácení městských práv Kardašově Řečici, který byl vydán v roce 1993.

Zdeněk Mráz

Tělocvičná jednota Sokol

Myšlenka založit tělocvičný spolek v Řečici se vyskytla již v sedmdesátých letech minulého století. Avšak první podnět. v důsledku nešťastné náhody ztroskotal. Také druhý podnět k založení Sokola v letech osmdesátých se minul cíle. A tak až v letech devadesátých došlo k vlastnímu založení sokolské jednoty v našem městě. Přičinil se o to zejména Gustav Grégr, hospodářský asistent při řečickém velkostatku, řečický sládek Bedřich Drchovský a František Stejskal, majitel mlýna.

K řečickým občanům bylo dne 20. května 1895 vydáno zvláštní provolání, že se dne 23. května koná v hostinci u Hamrů (č. 113) ustavující schůze. Na schůzi se přihlásilo za členy jednoty 36 osob, mezi nimi na prvním místě pozdější starosta Sokola, řezník a uzenář K. Vodička, a hudebník a hospodář na č. 153 Fr. Šíma, pozdější náčelník. Trvalo to však od 1. srpna až do 2. dubna příštího roku, než byly pražským místodržitelstvím schváleny stanovy. Nově založená jednota, ač úředně ještě nepotvrzená, nezahálela a snažila si opatřit zejména tělocvičnu a nejnutnější tělocvičné nářadí.

Členové řečického Sokola jsou již také zváni druhými spolky na různé vlastenecké a zábavné podniky, od ochotnického spolku dne 14. července 1895 na výlet na ostrov rybníka Velkého, od jindřichohradeckého Sokola na veřejné cvičení, pořádané 16. června téhož roku v J. Hradci, a na výlet, který podnikl jindřichohradecký Sokol se Sokolem veselským a soběslavským dne 8. září rovněž na řečický ostrov.

Když došly od pražského místodržitelství schválené stanovy, byla ustavující valná hromada svolána na památný den 16. května odpoledne roku 1896 opět do sálu u Hamrů. Přijela 24 členná delegace z J. Hradce s okrskovým náčelníkem T.V. Sládkem, početná delegace z Veselí n.L. s Al. Kolínem v čele, župu zastupoval dr. Bláha, přijel i delegát z Tyršovy jednoty z Č. Budějovic. Na schůzi se také dostavil starosta města A. Lustig, blahopřejné telegramy zaslal Sokol vídeňský, leopoldovský, kamenický, táborský a sedlčanský. Valná hromada se proměnila v mohutnou a nevídanou manifestační národní slavnost. Ve volbách byl zvolen starostou B. Drchovský, jednatelem městský tajemník V. Víta, náčelníkem Fr. Šíma, pokladníkem mlynář Fr. Stejskal a do výboru kovář Jos. Hanzal, řezník K. Vodička, stavitel K. Hamr, rolník K. Vodrážka, pouzdrař K. Veselý a ředitel školy V. Kursa.

Za tělocvičnu byl zatím vyhlédnut sál p. Hamra a prvním nářadím do r. 1900 bylo 40 činek, železná bradla (224 K), obyčejný můstek (3 K), stojany pro skok (3,10 K), hrazda (dřevěná silná tyč v ceně 5 h) a 25 tyčí za 9,60 K. Teprve roku 1900 byl zakoupen i kůň za 68 zl. a hrazda za 8 zl. 66 kr. V létě se cvičily pochody na přilehlé zahradě, pak běh a skok. Kromě náčelníka Frant. Šímy byli účastníky prvních cvičení zvláště bratři Frant. a Josef Bočkové z č. 172, Ferdinand Skalník, knížecí důchodní Ant. Bošek, sladovník Gustav Čejka, učitel Fr. Fara, stavitelský praktikant V. Hamr, stavitel K. Hamr, kovář Jindřich Hanzal, knížecí asistent A. Klimeš, truhlář K. Kratochvíl, hedvábník Fr. Kuchválek, kupec Jakub Mach, sládek V. Nepomucký, hedvábník Fr. Pecín. mlynář F. Stejskal, kníž. asistent Fr. Urbánek, pouzdrař K. Veselý, studující Josef Veselý a Jaromír Humel, tajemník V. Víta, rolníci J. Vojta, Josef Kytír a K. Vodrážka a učitelé Jan Kubíček, K. Blanický, Fr. Fantyš a Jan Kunft.

Krátkou dobu, v letech 1898 a 1899 bylo používáno za tělocvičnu dvou dolejších místností v radnici napravo od vchodu, definitivní umístění našla tělocvična v září 1899 v hostinci u Píčů č. 409, vpravo od vchodu, v nevhodné, temné a klenuté světnici s oknem do dvora. Cvičilo se při svitu napřed jedné, od roku 1912 dvou petrolejových lamp.

Po radostných začátcích následovaly často chvíle těžké krize sokolské Jednoty.

V únoru 1899 se stal starostou K. Vodička a náčelníkem K. Veselý. Zachoval se úplný seznam členů k 1. březnu 1899, ve kterém se mezi činnými členy uvádí 16 jmen: Frant. a Jos. Bočkové, Ant. Bošek, J. Kunft, V. Měšťan, K. Poláček, Jos. Seidl, Ferd. Skalník, K. Svatoň, Karel, Josef a Ludvík Veselí, Jan Vojta, V. Víta, K. Vodrážka a K. Nekut.

V r. 1900 nastává v jednotě jakoby jiný duch a život. Nejen se pilně cvičí, ale jednota vyvíjí i značnou vzdělávací a osvětovou činnost. Dne 15. srpna 1900 se naskytla řečickým občanům vzácná podívaná: viděli v lese Sosní první okrskové cvičení, Jednota byla zachráněna, přibývalo členů a IV. všesokolského sletu v Praze r. 1901 se zúčastnilo 12 bratří, z nichž 8 cvičilo: J. Seidl, B. Škopek, Štěpán Zajíc, Lud. Veselý, Fr. Boček, V. Radosta, J. Vodrážka a K. Lorenc.

Od r. 1900 se jednota hrdě hlásí i k odkazu a myšlenkám mistra Jana Husa. V r. 1906 přispívá na Husův fond ku podpoře českých studentů a na fond pro postavení Žižkova pomníku v Praze a stává se v r. 1913 členem Jednoty pro postavení pomníku mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí.

Značně vzpružila jednotu o svatodušních svátcích r. 1902 návštěva 73 členů pražského Sokola se starostou dr. J.E. Schelnerem a jeho náměstkem dr. Novotným v čele.

K roku 1902 se váže i smutná vzpomínka na úmrtí obětavého a neúnavného člena a jednatele jednoty Františka Bočka, jednatele župního vzdělávacího sboru a člena cvičitelského sboru, povoláním obuvníka.

Od r. 1902 až do světové války se pohybuje počet zakládajících členů kolem 10, přispívajících kolem 25, počet činných členů dostupuje v r. 1912 čísla 20. Starosty byli v té době Fr. Stejkal (po V. Nepomuckém od ledna 1902 do ledna 1908), K. Vodička (1908 do ledna 1909) a Jos. Seidl; náčelníky: L. Veselý (od ledna 1900 do ledna 1903), B. Škopek (1903 do ledna 1904), pak opět L. Veselý (do ledna 1908), Josef Boček (1908 do ledna 1910), nato opět L. Veselý (od ledna 1914); jednatelem stále br. Plískal.

Byla věnována péče i dorostu a byla snaha zařadit do sokolských řad i žactvo a vychovávat je podle sokolských zásad. Avšak cvičení žáků a žákyň byla v řečické jednotě zavedena až v květnu 1914. V uvedeném roce cvičili průměrně v týdnu 42 žáci a 39 žákyň.

V. všesokolského sletu v r. 1907 se zúčastnilo 11 mužů v kroji, z nichž cvičili: L. Veselý, Jos. Boček, Jos. Zahradník, Jan Chvátal, Jos. Seidl, Jindř. Zahradník, Aug. Holcepl a Jan Hamr.

Důležitým mezníkem v dějinách řečické jednoty byl rok 1908, kdy byl v prosinci založen ženský odbor Sokola. Odbor se těšil velkému zájmu, neboť v lednu 1909 se přihlásilo do cvičení 25 žen. Náčelníci v únorových volbách byla tehdy zvolena s. Ludmila Bloudková, do výboru učitelka Fr. Kuthanová a R. Vodičková. V r. 1910, kdy se stala náčelnicí s. Růžena Bubeníčková, měl ženský odbor 31 členek. Výsledek jejich pilné práce se projevil při VI. sletu, na kterém cvičila Růžena Bubeníčková, Anastázie Stachová, Anna Kartáková a Petruše Bubeníčková, a zejména při župním sletu v Pacově v r. 1913, odkud si řečické sokolky přivezly ze závodů v prostných 1. cenu.

Začátek světové války byl spjat s pokusem založit odbočku Sokola v Pleších. Avšak k tomu nedošlo, protože uprostřed veřejného cvičení se ozvala slova "mobilizace" a "válka". V nejbližších dnech bylo nuceno na 10 sokolů uposlechnout mobilizační vyhlášky a hlásit se u svých vojenských oddílů. Mezi nimi byl i starosta Sokola Josef Seidl a členové cvičitelského sboru Josef Boček, Ant. Radosta, Fr. Boček, Josef Hamr a Jindř. Zahradník. Potom postupně nastupovali vojenskou službu další členové, až v květnu 1916 odešli poslední tři cvičící bratři: Karel Radosta, Jan Buzek a Josef Polák, brzy je následoval i náčelník Ludvík Veselý. A v této době, pro jednotu nejkritičtější, která sl vyžádala životy pěti bratří (Josefa Hejdy, Josefa Lorence, Stanislava Vodrážky, Václava Bečka a Jana Buzka), se ujala osiřelého 13 členného dorostu náčelnice Růžena Bubeníčková a cvičila s ním až do příchodu lepších dob.

V únoru 1918 vyšlo z dorostu 8 mužů, jejichž cvičení převzal v březnu horlivý sokol a cvičitel, pokladník řečické železniční stanice Ota Konopiský. Zásluhou jeho a také sestry Bubeníčkové se pořádala 1. května 1918 i sokolská akademie, při níž účinkovaly ženy a dorost mužský i ženský.

Památný 28. říjen 1918 a všechno nadšení s ním spojené přineslo s sebou' nečekaný vzrůst jednoty: počet jejích členů dostupuje v popřevratových letech čísla 100.

Lze konstatovat, že svou činnost vyvrcholila sokolská Jednota v prvních letech po válce, kdy si vybudovala svoji vlastní tělocvičnu. Dne 31. října 1919 podepsala paní Eleonora Paarová, vdova po velkostatkáři, darovací listinu; do daru byl pojat nejen pozemek ve výměře 73 a 25 m2, který měl v oné době cenu kolem 10 000 K, nýbrž i na 100 m3 dříví, 60 m3 kamene, potřebné vápno a potahy ke stavbě. Byl to dar jedinečný, bez něhož by bylo nedošlo ke stavbě sokolovny, letního cvičiště a Tyršova háje.

O stavbě sokolovny pak bylo jednáno na mimořádné valné hromadě v prosinci 1919, na které byl zvolen stavební výbor, a na řádné valné hromadě v lednu 1920. Když pak projekt doznal z úsporných důvodů některé změny, byla stavba v dubnu 1920 zadána místnímu zednickému mistru Františku Vítovi, který s ní započal 22. července. Slavnostní kladení základního kamene spojené s veřejným cvičením se konalo 22. srpna za účasti bratrských jednot z J. Hradce, Veselí n. L., Soběslavi, Č. Budějovic, Stráže n. Než, a Deštné. V listopadu byla již budova, jejíž vnitřek bylo třeba ještě dostavovat, pokryta taškami. Rozpočet zněl na 200 000 Kč. Konaly se různě sbírky, přispěli i Češi z Ameriky, mnoho řečických občanů půjčilo bezúročně na stavbu na 46 000 Kč, mimoto vypomáhali četní rolníci potahy, bratři a sestry kopali základy a konali i jiné pomocné práce. Přesto zbyl po ukončení stavby, která si vyžádala celkového nákladu 258378,85 Kč, dluh ve výši 145250,86 Kč.

K slavnostnímu otevření sokolovny došlo ve dnech 13. a 14. srpna 1921. V předvečer památného 14. srpna byl pořádán reprezentační koncert. Vlastní slavnost otevření tělocvičny byla spojena s odhalením pamětní desky řečickému rodáku, spisovateli Jaromíru Hrubému, na jeho rodném domě a s veřejným cvičením místní jednoty i okolních jednot a vojska 29. pěšího pluku z Jindř. Hradce.

S otevřením nové sokolovny byl spojen další úkol: doplnit staré tělocvičné nářadí. Dálo se tak postupně a podle toho, jak peněžní prostředky byly právě po ruce.

Začalo se pomýšlet i na to, jak získat stálý zdroj příjmů, jimiž by se umořoval velký dluh vzniklý stavbou sokolovny. Došlo k zařízení biografu a po zakoupení příslušné aparatury byla zahájena biografická představení filmem Karel Borovský dne 25. listopadu 1925. V červnu 1934 byla pořízena zvuková aparatura. Při jednotě byl zároveň v r. 1926 zřízen biografický odbor.

I když se řečičtí sokolové v poválečných letech věnovali stavbě vlastního stánku, nezanedbávali cvičení. Na VIII. všesokolský slet v r. 1920 odjelo z Řečice ze 124 mužů a 83 žen, které jednota tehdy měla, 34 mužů a 27 žen. Z toho cvičilo 13 bratří, 11 sester a k těm se ještě přidružily 4 dorostenky. Nemenší byla účast řečícké jednoty i na dalších dvou sletech. V r. 1926 byl obeslán 14 cvičícími členy a 9 cvičícími sestrami, 8 dorostenci a 12 dorostenkami, slet v r. 1932 8 cvičícími bratry, 12 sestrami a 5 dorostenci z celkového počtu 125 členů a 60 členek Sokola.

S poválečnou činností řečické jednoty souvisí založení odbočky v Dírné. Stalo se tak na žádost občanů z Dírné v říjnu r. 1921. V r. 1924 odbočka už nejevila žádnou činnost, v r. 1927 došlo k jejímu rozpuštění a v březnu následujícího roku převzala mateřská řečícká jednota jmění dírenské odbočky.

V srpnu 1921 ustupuje do pozadí br. A. Plískal, který byl plných 20 let jednatelem jednoty. Jeho nástupci byli Rudolf Šafek (1922-1924), Josef Vašta (od ledna 1925-1929) a Alois Krištůfek od r. 1929.

Své místo opustili i náčelník L. Veselý a náčelnice R. Bubeníčková, která za nepřetržité dvacetileté náčelníctví dostala od sokolské župy Jana Žižky z Trocnova čestné uznání. Včele cvičitelského sboru stáli potom bratří O. Konopiský (1923), Jan Kamarýt (1924, 1925), Q. Škopek ml. (1926, 1927), Karel Boček (1928), Ludvík Loskot (1929), Karel Hes (1930), Frant. Studený (1931, 1932) a K. Hes od r. 1933; sestry Marie Křenková (1929, 1930, 1931) a Marie Drnová-Janů od r. 1932. Starosta Jos. Seidl stál v čele jednoty do ledna 1922 a pak v letech 1931 a 1932. Roku 1922 byl starostou K. Vodička, potom Bohuš Škopek (1923-24), L. Veselý (1925), Jan Naidr (1926) a pak další čtyři roky opět L. Veselý. V dalších třech letech byl starostou Jaroslav Karas.

Zmínky zasluhuje i knihovna. Právě v roce založení řečické jednoty doporučuje ČOS zakládání knihoven. V dubnu r. 1896 dostala jednota od redakce časopisu Sokol 5 ročníků tohoto časopisu, který tvořil základ knihovny. Do r. 1904 se sešlo na darech od jednotlivců a od různých knihkupců tolik, že knihovník Jos. Boček vykazoval 180 svazků knih odborných, poučných, zábavných, různých brožur, časopisů atd.

Pro jubilejní rok 1936 byl zvolen starostou br. MUDr. Josef Kafuněk, I. místostarostou br. Ludvik Veselý, II. místostarostou br. A. Krištůfek, náčelníkem br. K. Hes, náčelnicí s. M. Janů a vzdělavatelem br. Jar. Maruna.

I přes hospodářskou krizi třicátých let Sokol stále vyvíjel svou činnost v pravidelných cvičebních hodinách všech složek.

V roce 1938 byl na valné hromadě zvolen náčelníkem Jaroslav Frait, náčelnicí Marie Kafuňková, vedoucím dorostu Jan Polák, žáků Karel Švejda. V čele jednoty byl stále MUDr. Josef Kafuněk jako starosta. Nacvičovalo se na Všesokolský slet, kterého se roku 1938 zúčastnilo 10 mužů, 12 žen, 7 dorostenců a 15 dorostenek.

Dne 15. března 1939 dochází k okupaci naší vlasti Němci a činnost Sokola byla zakázána a až v červnu 1945 znovu zahájena.

Do čela přichází znovu MUDr. Josef Kafuněk, náčelníkem se stává opět Jaroslav Frait, náčelnicí Marie Kafuňková, cvičí se ve všech složkách, nacvičuje se na poslední slet, kterého se v roce 1948 zúčastňují muži, ženy, dorostenci a dorostenky.

V roce 1949 došlo i v Řečici k sjednocení tělovýchovy, sloučení Sokola se Sportovním klubem. Sportovní klub měl tehdy 68 členů, nadále zůstává jako oddíl kopané a pracuje po své linii. V letech 1949 a 1950 je název tělovýchovné jednoty Sokol, v letech 1951-1952 Sokol Logarex a od 1.2.1953 podle odborových svazů dostává jednota nový název Tělocvičná jednota Tatran Kardašova Řečice. Bylo to proto, že ve městě převládal dřevařský průmysl.

V čele jednoty stál předseda. Postupně jim byli MUDr. Josef Kafuněk (1949-1951), Josef Chmel (1952), Eduard Adámek (1953-1955), Leon Wlotzko (1956-1958), Rostislav Roubíček (1959-1960), Bohuslav Kubů (1961-1987), Josef Pozníček (1988-1989) a od roku 1990 až do současnosti Ing. Stanislav Vodrážka.

Tělovýchovná jednota Tatran byla jednou z nejaktivnějších složek ve městě, o čemž svědčí pravidelné zápisy v místní obecní kronice, mívala včetně žactva až 300 členů, nejmasovější byl oddíl základní tělesné výchovy. Tento oddíl se zúčastňoval též Spartakiád. Nejaktivnější pak zůstal oddíl kopané. Pracovaly i oddíly odbíjené, stolního tenisu, šachů a ledního hokeje.

V padesátých letech byl vybudován za sokolovnou zimní stadión s umělým osvětlením, přírodním ledem, který byl využíván i širokou veřejností, ovšem vše bylo závislé na přízni zimy.

Ke sportování a cvičení sloužila nadále sokolovna, která byla značně přetěžována; promítaly se v ní filmy, hrálo divadlo, konaly taneční zábavy a jiné společenské akce.

Tento stav trval až do otevření kulturního domu v roce 1967. Nyní slouží sokolovna jen tělovýchově a jako tělocvična škole (pozn. text je již neaktuální - škola má vlastní sportovní halu v areálu školy). Po zrušení zimního stadiónu slouží tento prostor jako letní cvičiště, byl opatřen asfaltovým povrchem. V 50. letech dosloužila u sokolovny dřevěná veranda, byla zbudována nová, kovová, byl rovněž zbudován nový septik, po celé ploše severní strany byl položen vzduchový kanál k odizolování bočných stěn. V šatnách byly položeny xylolitové podlahy, později byla zavedena voda, pořízeno ústřední topení a v roce 1991 byla provedena nová elektrická instalace. Střecha je od roku 1921 původní.

V roce 1992 pracoval výbor v tomto složení: lng. Stanislav Vodrážka (předseda), Ing. Antonín Bouzar (jednatel, Miloslav Klaška (hospodář), Miroslav Michal (pokladník), František Žižka (správce budov). Zdeněk Beníšek (metodik), Hana Vítová (náčelnice ZRTV), Mgr. Pavel Hazuka (zástupce školy), Eduard Adámek, Petr Skalický, Zdeněk Kameš, Vladimír Bouzek, František Mach (členové výboru).

Historie řečické sokolské obce dokazuje, že jednota plnila od svého založení po celou dobu svého trvání úkol, který jí byl dán jejími zakladateli: sdružovala všechny vrstvy řečického obyvatelstva, starala se o jeho tělesnou i duševní výchovu, dávala lidem příležitost pomáhat si navzájem, stírala společenské rozdíly a tlumila politické a náboženské rozpory tím, že se stavěla nad ně. Nechme tomu tak i v přítomnosti a budoucnosti.

Literatura a prameny:

Víta B., Paměti tělocvičné jednoty Sokol v Kardašově Řečici 1896-1936 (nákladem TJ Sokol v K. Řečici 1936).

Vzpomínky E. Adámka na léta 1937-1992