Kardašova Řečice
Město
Kardašova Řečice

Historický vývoj

K počátkům města a jeho vývoji v době lucemburské

PhDr. Luděk Jirásko, CSc. zpracoval pro publikaci "Kardašova Řečice znovu městem" několikastránkový článek věnující se historii města dle zásadních okamžiků jeho vývoje. Jedná se o jiný pohled na historii města, než můžete číst ve zpracování Mgr. Jana Frolíka. Publikace byla vydána Městským úřadem v Kardašově Řečici v roce 1993.

Luděk Jirásko

K širokým hladinám okolních rybníků lnoucí šňůry přízemních domků, spíše do dáli než do výše ubíhající podél uličních čar a ostře zalomených nároží. Již po staletí více městečko než město, dřímající v rovině prodírajících se vodotečí, dnes jen pramálo připomíná slavnější stránky své dávné minulosti, kdy jako druhé nejstarší město jihovýchodního cípu Čech stanulo v popředí rozlehlé části dominia hrdého vítkovského rodu pánů z Hradce.

Starší bádání

Málokterému městu či městečku v Čechách se již v období počátečního rozvoje regionálního bádání koncem 19. a na počátku 20. století dostalo takového historiografa, jako právě Kardašově Řečici v osobě Jaromíra Hrubého. Jeho monografie „Řečice Kardašova a bývalé panství řečické“, vydaná právě před 100 lety roku 1893 v Praze, podobně jako podrobný "Místopis Řečice Kardašovy", dokončený roku 1914 a zpřístupněný tiskem ve třech dílech v letech 1929-1934, se zařadily k vrcholných vlastivědným dílům své doby a pro obrovské množství shromážděného pramenného materiálu patří k základním pilířům poznání až doposud. Na uvedeném hodnocení nemění nic ani skutečnost, že řada informací a závěrů obou těchto prací, zejména o starším období vývoje města, odpovídá úrovni poznatků své doby a v důsledku pokroku studia historické, uměleckohistorické i archeologické vědy pozbývá dnes již v mnoha směrech své platnosti.

Na úsvitu dějin

Z hlediska exaktních metod výzkumu všech uvedených disciplin lze pro rekonstrukci nejstarších dějin Řečice ve 13. a na počátku 14. století využít jenom nepatrného množství hmotných i písemných pramenů. Prozatím nemáme k dispozici žádné věrohodné důkazy, které by prokazovaly existenci osady Řečice, či dokonce opevněného sídla v Řečici dříve jak ve 13. století. Pouze systematický archeologický výzkum v budoucnosti by mohl napomoci objasnit otázku možného staršího osídlení souvisejícího s postupným zalidňováním krajiny při pomezním hvozdu příslušníky slovanského kmene, či účastníky vnitřní české kolonizace, a to zejména po vzniku knížecího hradiště v nedalekém Hradci nejpozději v 10. století. K němu jako nejstaršímu správnímu centru v regionu směřovaly v průběhu 10. - 12. století jistě i dálkové trasy z vnitrozemí, překračující zdejší hraniční les a směřující dále do Podunají.

Kolonizace ve 13. století - páni z Hradce

Soustavná kultivace krajiny a vznik prvních trvalých lidských sídel souvisí teprve s nástupem Vítkovců do jižních Čech někdy na přelomu 12. a 13. století. Hradecká linie Vítkovců, odvíjející se od nejstaršího syna Vítka z Prčice Jindřicha (1205-1237), jež nesla ve svém erbu zlatou pětilistou růži v modrém poli, se usazuje na nově budovaném kamenném sídle nad soutokem Nežárky a Hamerského potoka a postupně uzurpuje či výsluhou vyzískává z původního knížecího majetku "Nový hrad" (Nova domus) i s jeho rozsáhlým okolním zázemím. Jak ukazují písemné zmínky jen o málo mladšího původu, staly se končiny na sever, východ i západ od Hradce jíž před polovinou 13. století jádrem suverénního pozemkového vlastnictví pánů z Hradce, do něhož můžeme zahrnovat i okolí dnešní Kardašovy Řečice.

Nejstarší trhové osady na Hradecku

Vznik původní osady Řečice (dle výkladu Profousova nazvané podle vysazení při drobném vodním toku - říčce = řečici) někdy za prvních pánů z Hradce Jindřicha (1205 - 1237) či Vítka (1223 - 1259) zcela zapadá do atmosféry kolonizačního ruchu první poloviny 13. století s rozvíjejícími se extenzivními formami hospodaření, kdy dosud převážně lesnatý kraj ožívá sítí prvních zemědělských osad. Mnohé z nich nabývají v důsledku výhodnější polohy při hlavních cestách na hospodářském významu a v systému hradeckých držav hrají stále důležitější úlohu jako drobná řemeslnicko-obchodní střediska a s postupným vytvářením církevní organizace často i jako centra duchovní správy přilehlého venkovského zázemí. Takovýmto způsobem se vyvíjely např. Strmilov, Kunžak, Počátky, Deštná a některé další lokality, doložené do konce 13. století jako trhové osady a v nejbližších desetiletích následujícího věku fungující již jako malá městečka, většinou nově vysazovaná při starších sídlištích. K osadám tohoto typu můžeme i bez pevnějších pramenných opor přiřadit ke konci 13. století s velkou pravděpodobností rovněž Řečici.

Počátky osady a výstavba prvního kostela

O počátečním vývoji Řečice ve 13. století nemáme žádné autentické písemné zprávy. Jedinou neklamnou známkou o stoupajícím významu obce, zastiňující posléze většinu okolních osad, je prokazatelná existence kostela, široko daleko jediné farní svatyně. V postupně se konstituující církevní organizaci země zaujal kostel významné postavení jako duchovní centrum oblasti, která se v době předhusitské zařadila k nejrozsáhlejším farním obvodům v rámci celého chýnovského děkanátu. Jediným pozůstatkem původního kostela, založeného nejspíše pány z Hradce a zasvěceného oblíbenému patronu sv. Janu Křtiteli, je mohutný portál (dnes vstupní portál do podvěží patrně v druhotném uložení). Tesané ostění, forma profilace a půlkruhové klenutí umožňují již od prvních uměleckohistorických zjištění Branišových v 19. století považovat portál za projev románsko-gotické architektonické tvorby, která určuje i dobu jeho vzniku někdy krátce po polovině 13. století. V bezprostředním okolí kostela musela tehdy stát již i nejstarší řečická osada.

Záhadný Sezema

Když roku 1885 A. Sedláček ve svých "Hradech" uvedl ve známost údaje listiny z roku 1267 a vyvodil z ní hypoteticky některé majetkové a genealogické závěry, vyvolal mezi badateli lavinu následných spekulativních závěrů i úvah, pokračujících na různé úrovni vlastně až do současnosti. Jejich hlavním předmětem se stala diskuse o rozrůstání se drobnějších vítkovských větví na jihu Čech. Listina, zpřístupněná širší badatelské veřejnosti v úplné edici poprvé v roce 1976, je vlastně privilegiem pro řád německých rytířů, jemuž Oldřich potvrdil starší práva a udělil některé nové majetky na Hradecku, to vše za souhlasu nedílných spoluvlastníků hradeckých držav, totiž synů Oldřicha II. a Vítka a synovce Sezemy. Osamocená písemná zmínka o jinde již nikdy neuváděném Sezemovi spolu s širšími souvislostmi pozdějšího majetkového vývoje přivedla některé historiky k domněnce o pravděpodobném předchůdci vítkovských odnoží pánů ze Stráže, pánů z Ústí a konečně i pánů z Řečice, žel uvedenou hypotézu nelze ničím prokázat.

Dělení řečického zboží

Kdy tedy vlastně došlo k rozdělení kompaktního a za Oldřicha 1. z Hradce (1254-1282) ještě jednotného hradeckého dominia (které starší literatura hypoteticky přisuzuje Sezemovi) a k vyčlenění dvou majetkově svrchovaných částí Řečice tak, jak nám je zřetelně představují mladší prameny 14. století? Předloženou otázku nelze ani dnes zcela spolehlivě rozhodnout. Je ovšem jisté, že v podrobném výčtu jednotlivých zboží Oldřicha II. z Hradce (1281-1312) v jeho závěti z roku 1294, kdy všechny své statky odkázal králi Václavovi II. v případě, že by neměl mužských potomků, Řečice nefiguruje, a byla tedy zřejmě z větší části již v rukou jiné, snad s pány z Hradce nějak spřízněné vítkovské linie.

Řečický hrad

Domněnku, že k rozdělení či odtržení části řečického zboží dochází někdy kolem výše uvedeného data, nověji silně podporují i zjištění archeologického výzkumu, provedeného v nedávné době na řečickém hradě T. Durdíkem. Vyhodnocení starších objevů spolu s novými nálezy z povrchového sběru umožňuje totiž stanovit nejpravděpodobnější dobu výstavby nevelkého opevněného sídla v Řečici někdy počátkem 14. století. V naznačených souvislostech by tak bylo možné chápat vznik dnes již téměř zapomenutého hrádku jako logické vyústění procesu rozdělení původně jednotného rodového majetku a vyčlenění samostatné vítkovské odnože. Zdá se tedy, že koncem 13. či nejpozději na přelomu 13. a 14. století byla Řečice ještě jednotným sídelním organismem – osadou s farním kostelem a nedalekým feudálním sídlem, vyrůstajícím jako nové hospodářské a správní centrum pánů z Řečice.

Nekrologium řečické fary a páni z Řečice

Senzací sui generis se stal ve své době objev tzv. drkolenského zlomku nekrologia řečické fary jako jediné známé písemnosti tohoto charakteru u nás ve 14. století. Tento jedinečný pramen, editovaný v úplnosti F. Tadrou roku 1899, byl z hlediska svého obsahu dokonale využit pro starší dějiny Řečice již v pracích J. Hrubého. Nejstarší zápisy přesněji nedatovatelného nekrologia pocházejí z doby před polovinou 14. století (podle některých historických souvislostí lze uvažovat dokonce o době kolem roku 1340) a z nejbližších desetiletí následujících. Mimo jiné obsahují i cenné údaje o některých soudobých majitelích Řečice. Pro genealogii nejstarších pánů z Řečice nelze tyto zápisy ani dnes interpretovat jinak, než jak to učinil již J. Hrubý roku 1893. Záznamy rozlišují zřetelně Ondřeje staršího z Řečice, který měl za svého života dvě manželky, Kateřinu a Ofku, s nimiž zplodil nejméně dva syny – Jindřicha a Ondřeje mladšího, přičemž matkou Ondřejovou byla nepochybně Ofka. Kromě zmínky v nekrologiu objevuje se Ondřej starší (1.) v pramenech již jenom jedinkrát, a to roku 1349, kdy je jmenován v testamentu své sestry Sabiny z Koryčan, odkazující uvedeného roku jistou peněžní částku svému vnukovi. Roku 1349 byl tedy Ondřej I. nepochybně již značně pokročilého věku a jeho aktivní život můžeme proto vztáhnout přibližně na první polovinu 14. století. Domnělou zmínku o Ondřejovi k roku 1317 v listině, která uvádí nepojmenovaného bratra Sezemy z Ústí, jehož J. Hrubý ztotožnil s Ondřejem I. z Řečice, bude ovšem nutné z řečických dějin vyloučit, jak naznačuje i nejnovější rekonstrukce rodokmenu pánů z Ústí F. Šmahela a R. Tecla.

Nehledě na neprokazatelnou genealogickou souvislost mezi Sezemou z roku 1267 a Ondřejem I. z Řečice, jeví se teprve Ondřej I. Vlastním zakladatelem vítkovské odnože pánů z Řečice. V závěti své sestry Sabiny z Koryčan z roku 1349 je označen podle místa svého původu" z Řečice". Tato zmínka je tak vlastně vůbec nejstarší známou písemnou zprávou o Řečici. Dalšími členy rodu a zřejmě i obyvateli řečického hrádku byli synové Ondřeje I. - Jindřich a Ondřej II., kteří roku 1357 vystupují společně jako patronové zdejšího kostela a byli tudíž i společnými dědici otcovského statku. Zatímco o Jindřichovi máme pouze tuto jedinou zprávu a brzy asi zemřel, s Ondřejem II. se setkáváme na početných listinách až do roku 1370. Roku 1364 zavěsil svou pečeť na listinu, jíž páni z Hradce prodali svůj statek Deštnou pánům z Rožmberka. Kulatá pečeť nesoucí v kruhovém poli erbovní štítek s pětilistou růží a po obvodu opis: S ANDREE DE RECITY je nezvratným svědectvím o příslušnosti těchto drobných feudálů, vymírajících Ondřejem II. někdy po roce 1370, k významné šlechtě jihočeských Vítkovců.

Majetkové poměry na Hradecku v první polovině 14. století

Při posuzování majetkových poměrů v Řečici během první poloviny 14. století je pro nedostatek jiných pramenů nezbytné obrátit se k širším souvislostem hospodářského, majetkového a společenského vývoje na Hradecku v době Oldřicha III. z Hradce (1316-1349). Narozením mužského potomka rodu pozbyla platnosti ustanovení Oldřichovy závěti z roku 1294 ve prospěch krále. Kolem roku 1316 usedá zřejmě již plnoletý Oldřich III. na hradecký stolec a stává se jediným držitelem panství zahrnujícího početné statky v Čechách i na Moravě. Po přechodném odporu proti Janovi Lucemburskému se prozíravý mladík rychle přiklání na stranu nového krále a zařazuje se mezi přední velmože v království. Jeho postoj vůči panovníkovi vynášel trvalé zisky především v rozšiřování vlastního pozemkového dominia. Nákladný život sebevědomého feudála, navenek se projevující okázalým životem dvora a rostoucím přepychem rezidenčního sídla, však stěží stačily financovat dosavadní výnosy z hradeckého panství. Řada neklamných známek nasvědčuje tomu, že to byl právě Oldřich III., obratný diplomat, těžící z přízně krále, kultivovaný šlechtic, využívající všech dobových možností k duchovnímu povznesení prostředí hradeckého dvora a zároveň i podnikavý hospodář, dbající na rozmnožování hmotných statků a iniciující výnosné hospodářské projekty, jež měly naplnit vrchnostenskou pokladnu, který se rozhodl k založení nového sídelního útvaru v rámci svého řečického zboží.

Nižší šlechta na Řečicku

Zemědělské zázemí budoucího městečka se konstituovalo již od druhé poloviny 13. století v příhodné rovinaté krajině, v níž rychlým tempem vyrůstaly početné zemědělské osady. V jejich rámci mohutněly významnější statky a často i opevněná sídla drobných vladyckých rodů. Jejich členové, zpočátku většinou povinovaní vojenskou službou i dalšími úkoly k hradeckému dvoru, tvořili poměrně početnou skupinu příslušníků nižší šlechty, která představuje specifický sociální fenomén této oblasti. Potřeba podchycení finančních prostředků plynoucích z dynamicky se rozvíjejícího úseku země a snad i přirozená soupeřivost s nebezpečně se vzmáhajícím sousedem Ondřejem I. z Řečice, sídlícím na zdejším hradě, nejspíše urychlily rozhodnutí k vysazení nového města v Řečici.

Dělení zboží po smrti Oldřicha III. z Hradce

Po Oldřichově smrti roku 1349 drželi čtyři jeho synové zpočátku celé jmění nedílně, snad aby dostáli otcovým finančním závazkům. K rozdělení statků mezi jednotlivé sourozence došlo někdy před rokem 1354. Co nestačilo samotnému otci, jen stěží mohlo uspokojovat nároky čtyř ambiciózních hradeckých bratrů, vedoucích navíc od roku 1351 krvavou válku s mocným hradeckým sousedem Vilémem z Landštejna. Počínaje rokem 1352 a dále až hluboko do 60. let se množí zprávy o odprodeji některých rodových statků za účelem vyrovnání dluhů. Provázejí je jistě i další horečná obchodní jednání, směny, půjčky či zástavy důchodů, které měly dočasně vylepšit tíživou finanční situaci. O jedné z nich vypovídá i dosud prakticky nepovšimnutý zápis v kopiáři kapituly vyšehradské, učiněný k roku 1367.

Neznámý pramen k dějinám města z archivu kapituly vyšehradské

Ve srovnání s jinými městečky lucemburské éry má Kardašova Řečice vskutku mimořádné štěstí na nenadálé objevy unikátních pramenů ke svým nejstarším dějinám. Když jsem na počátku 70. let shromažďoval materiál k disertační práci, při listování v nejstarším kopiáři kapituly vyšehradské jsem objevil záznam, který až do této doby unikal pozornosti všech badatelů, zabývajících se dějinami tohoto koutu Čech. Vzhledem k tomu, že obsahuje mimořádně závažné údaje o Řečici, využívám této příležitosti k jeho vůbec prvnímu publikování. Jak ukazuje rekonstrukce pozemkové držby pánů z Hradce na podkladě písemných pramenů z druhé poloviny 14. století, připadla po smrti Oldřicha III. z Hradce část řečického zboží k podílu Oldřicha IV. (1343-1384). Tento vystupuje roku 1362 spolu s Ondřejem II. z Řečice i jako spolupatron zdejšího kostela. Kromě Řečice zahrnovalo Oldřichovo dědictví řadu obcí v okolí Hradce, jako např. Skrýchov, Hatín, Stajku, Buk, Ratiboř, Polští, Roseč a snad i některé další, vesměs nejvýnosnější vesnice na panství. Někdy před rokem 1367 zastavil Oldřich IV. z Hradce velkou vesnici Roseč kapitule vyšehradské, Vyplývá to ze smlouvy, učiněné roku 1367 mezi Vilémem, děkanem kapituly vyšehradské, a Oldřichem mladším (IV.) z Hradce, zaregistrovaně současně do desk zemských a evidované v kopiáři kapituly, v němž se zápis pouze v tomto jediném případě uchoval až po naše časy. Vzpomenutou smlouvou směnil Oldřich IV. z Hradce s kapitulou vesnici Roseč s poplužním dvorem o ročním výnosu 21 kop grošů českých za svoje dědictví, které měl v Řečici, totiž za "městečko" (oppidum) s 21 kopami grošů českých ročního úroku, s pozemky 15 a jedné čtvrtiny lánu a s 44 domy. O důvodech této směny se můžeme pouze dohadovat - snad úroky plynoucí z dobře prosperujícího městečka měly být spolehlivější zárukou splátek Oldřichových dluhů.

Vyšehradská éra v dějinách Řečice

Rokem 1367 se tak v dějinách Řečice počíná dosud neznámá vyšehradská éra, kdy se městskou vrchností stává na čas jedna z nejvýznamnějších církevních institucí v zemi - kapitula vyšehradská. O době trvání vyšehradské svrchovanosti nad částí Řečice jsme informováni zcela přesně. Z dochované a již i starší literatuře známé listiny z roku 1383 víme, že trvala necelá dvě desetiletí, neboť uvedeného roku Oldřich IV. opět směnil tento majetek v Řečici za vesnici Buk, který pak zůstal v držení kapituly až do počátku 15. století. Na samotný vývoj Řečice mělo nedlouhé období vyšehradské éry zřejmě jen nepatrný vliv, i když nelze zcela vyloučit účast kapituly i na některých význačnějších soudobých projektech, např. při stavebních úpravách kostela.

Zrození města

Zápis o směně Řečice, dochovaný ve vyšehradském kopiáři, má mimořádnou vypovídací hodnotu i z řady jiných důvodů. Na prvém místě stojí za pozornost, že nám představuje Řečici roku 1367 již jako déle fungující a dobře zavedené městečko se 44 stojícími domy, jehož měšťané jsou povinni a především schopni odvádět vrchnosti pravidelné peněžní úroky. Od založení města, obdařeného zpočátku patrně obvyklými peněžními úlevami pro nově usazené obyvatele, musela tedy uplynout již delší doba, což je dalším nepřímým důkazem o vysazení města snad již za Oldřicha III. z Hradce někdy ve druhé čtvrtině 14. století. O Řečici jako o městě hovoří rovněž záznamy řečického nekrologia, které však nejsou přesně datovatelné. Byly vpisovány postupně do kalendáře pořízeného na některý z roků v rozmezí let 1330-1358, ovšem zmínka o městě a měšťanech (civitas, civis) jsou s největší pravděpodobností mladšího původu. V takovém případě je pak vyšehradský zápis k roku 1367 vlastně nejstarším výslovným písemným potvrzením existence městečka.

Projekt Horní strany

Nesmírně cenným údajem pro posouzení urbanistického vývoje Řečice je uváděný počet domů, který s ohledem na nečetné písemné zprávy o velikosti městských fundací v době lucemburské patří k unikátním dokladům svého druhu v rámci českých zemí. Přestože Oldřichovu fundací nelze jistě přeceňovat - ještě roku 1367 tvořila výše ročního důchodu z města stejný obnos jako roční úrok z vesnice Roseče, v původním úmyslu zakladatele se jednalo nepochybně o odvážný projekt hodný velkorysosti feudála typu Oldřicha III. Kdo byl vlastním vykonavatelem tohoto Oldřichova záměru? Snad Mikuláš, první známý řečický rychtář připomínaný v nekrologiu, či jiný lokátor, jehož jméno zůstane již navždy anonymní? Předloženou otázku nedokážeme patrně nikdy přesně zodpovědět, ale jedno je jisté. Autor lokace se tu podjal úkolu, o jehož velkoleposti nelze pochybovat, jak vypovídá dosud rozloha náměstí, ale i porovnání tehdejší Řečice např. s rožmberskou Třeboní, jež podle soudobého urbáře měla v 70. letech 14. století pouhých 25 městišť.

Projekt nového města nazvaného později Horní stranou vymezil plochu pravidelného obdélného náměstí, obklopeného souvislými frontami domů, navazujícími podél pravého břehu potoka plynule na organismus staršího sídliště. V této základní podobě setrvala řečická Horní strana vlastně až do současnosti. Dlouhodobou stabilitu počtu domů i přináležejících pozemků (většinou o výměře 1/4 - 1/2 lánu, tj. přibližně 6 - 12 ha), nehledě na drobnější majetkové převody po roce 1407, potvrzuje soupis usedlostí a polností Horní strany v roce 1609, který na prvý pohled upoutá pozoruhodnou shodou s číselnými údaji z roku 1367 (eviduje 43 domů a asi 18 lánů pozemků).

Vznik Dolní strany

Dolní strana pánů z Řečice procházela v průběhu 14. století obdobným vývojem jako její protějšek, zprávy autentických pramenů jsou však mnohem skoupější. Snad jenom o málo později, ne-li v době přímo současné se vznikem Horní strany, bylo na levém břehu potoka na majetku pánů z Řečice vysazeno městečko s pravidelným obdélným tržištěm obepnutým souvislými řadami domů. Počet 39 domů zachycený poprvé v městských knihách k roku 1609 můžeme spolehlivě promítnout do 14. století, jak ukazuje stejná možnost i u Horní strany. Zakladatelem tohoto městečka byl snad již Ondřej 1., jenž je v drkolenském zlomku označován za obnovitele (fundatora) řečického kostela a jemuž patrně můžeme přičítat i další podnikatelské a stavební aktivity.

mapa
Zobrazit místo Historické dělení města na Horní a Dolní stranu na větší mapě.
Jedná se o velice surový odhad historických údajů v současném rozložení města.

Unikátní dvouměstí

Latinskému označení "oppidum", užitému pro Horní stranu v roce 1367 je zcela ekvivalentní český termín „městec", který se objevuje poprvé v roce 1384 v tzv. dílčí ceduli Jana st. z Hradce. Obě tato pojmenování obecně postihují vnější i vnitřní charakter sídelního útvaru, jehož zevní tvář i vnitřní život silně poznamenalo dlouhodobé rozdělení mezi dvě svrchované, samostatně hospodařící vrchnosti. Někdy od první poloviny 14. století se stala Řečice poměrně rozlehlým neopevněným dvouměstím, jehož tři sídelní organismy o celkovém počtu necelé stovky domů – starší osada u sv. Jana Křtitele, nové město Horní strany a nové město Dolní strany - jsou v původní podobě dobře patrné ještě v půdorysu města na indikační skice z roku 1839. Přes poměrně rychlý rozvoj jednotlivých druhů řemesel ve 14. století. zejména stavebních, oděvních a potravinářských profesí, zůstaly pozemky příslušející již od prvních dob života obou městeček téměř ke všem řečickým domům, stálou součásti obživy místních obyvatel a předurčily trvale polozemědělský ráz zdejšího osídlení přetrvávající až do novověku.

Městská práva

Vymření řečické větve Vítkovců po roce 1370 a časté střídání majitelů Dolní strany v následujících letech jistě významnou měrou přispěly k pozvolnému zaostávání této části Řečice za dynamičtěji se rozvíjející Horní stranou pánů z Hradce. Naznačený proces dovršuje udělení městských práv měšťanům Horní strany zachovaným privilegiem Jana st. z Hradce z roku 1407. Horní strana se tak stává po Jindřichově Hradci (1389) druhým privilegovaným městem oblasti s právy blížícími se výsadám soudobých měst královských (svobodné odkazování a prodej majetku, svoboda volného pohybu). Svobody udělené roku 1407 Horní straně položily základ k dlouhodobě odlišnému vývoji obou městských celků v budoucích letech (k majetkovému sjednocení došlo přikoupením Dolní strany tehdejším majitelem Horní strany Jindřichem IV. z Hradce roku 1490. K právnímu sjednocení přistoupil teprve Vilém Slavata roku 1632. To je však již jiná kapitola dějinného vývoje města.

Závěr

Bylo by možné ještě mnohé vyprávět z pozoruhodných dějů městečka rozkvétajícího během několika prvních desetiletí své existence v jednu z nejpřednějších městských lokalit na panství pánů z Hradce o řečických majitelích, panském sídle, jeho služebnících, o měšťanech a jejich zaměstnáních. O farním kostele a jeho správcích, o škole i dalších stránkách hospodářského, společenského i duchovního života městské obce. Její každodenní tep ožívá v mluvě autentických písemnosti jako jednoho z nejlépe dokumentovaných českých městeček tohoto období. Nezbývá než doufat, že právě tato výjimečná možnost plastické ilustrace i širšího hodnocení povede v budoucnosti k podrobnějšímu zpracování dějin Řečice ve 14. a na počátku 15. století, jako názorné ukázce vývoje středně velkého městečka v době prvních lucemburských panovníků na českém trůně.

Prameny:

Archiv český II.ed. Palacký F.,Praha 1842
Codex diplomaticus et epistolaris regní Bohemiae L-V., edd.
Friedrich G., Kristen Z., Šebánek J ., Praha 1904-1981
Indikační skizzy 1826-1843, SÚA Praha
Libri confirmationum I. 1354-1369, edd. Tingl F.A. - Emler J., Praha 1867-1874
Listiny, SOA Třeboň
Privilegia nekrálovských měst českých z let 1232-1452, ed. Haas A., CIM IV/1, Praha 1954
Rukopisné zlomky drkolenské, ed. Tadra F., Věstník České akademie VIII., 1899, č. 3, s. 139-149
Rukopisy, SÚA Praha.

Literatura:

Durdík T. , Frolík J ., Povrchový průzkum hradu v Kardašově Řečici a jeho sídelně-geografické souvislosti, Archeologické rozhledy 33, 1981, s. 429-435;

Hrubý J., Řečice Kardašová a bývalé panství řečické, Praha 1893

týž, Místopis Řečice Kardašovy I-III., K. Řečice 1929-1934

Jirásko L., Osídlení Jindřichohradecka a Novobystřicka do počátku 14. století, disertační práce FF UK, Praha 1975

týž, Ke kolonizaci jihovýchodních Čech v předhusitském období, JSH LVII, 1978, s. 77-96

Mareš F., Sedláček J., Soupis památek historických a uměleckých v politickém okrese třeboňském, Praha 1900

Mencl V., Česká architektura doby lucemburské, Praha 1948

Profous A., Místní jména v Čechách III, Praha 1951

Sedláček A., Hrady, zámky a tvrze království českého IV, Praha 1885

Šmahel F. a kol., Dějiny Tábora I, České Budějovice 1988

Umělecké památky Čech II, Praha 1978