Kardašova Řečice
Město
Kardašova Řečice

Historie

Historický kalendář města Kardašovy Řečice

frolikNení záměrem těchto stránek vést obsáhlé pojednání o historii našeho města. Pro spoustu čtenářů je obsáhlé pojednání nečtivé a proto se pro účely webu mimořádně hodí historický kalendář, jak jej výborně zpracoval Mgr. Jan Frolík při příležitosti navrácení městských práv, kdy byl vydán sborník statí s názvem "Kardašova Řečice znovu městem". Informace dále uvedené jsou velice zajímavé a pro každého nejen "řečického" poučné a vysvětlující.

 

10. - 12. století

Podle tradiční verze, kterou rozvíjí Jaromír Hrubý v Místopisu Řečice Kardašovy, sahají počátky osídlení města do 10. století, kdy údajně došlo k vybudování tvrze v bažinatém údolí potoka Řečice. Jejím posláním měla být především ochrana nové kupecké cesty, která vznikla jako spojnice dvou starších zemských stezek, umožňujících obchodní kontakty vnitrozemí Čech s jižní Moravou, Dolními Rakousy a Vitorazskem. Strážci stezky si podle J. Hrubého zřizovali usedlosti o něco severněji při soutoku dvou vodních toků vytvářejících potok Řečici. Osada postupně nabývala souvislejších kontur, rozrůstala se o nové usedlosti, a protože přitahovala stále výrazněji pozornost širšího okolí, získala časem hospodářský význam jako tzv. trhová ves. Novější historická bádání předpoklady J. Hrubého nepotvrdila, a tak se dnes zdá, že tento výklad spadá spíše do kategorie pověstí. Vše nasvědčuje tomu, že dějiny Kardašovy Řečice začínají až ve 13. století.

13. století

Mocný rod Vítkovců prováděl na svém pozemkovém vlastnictví kolonizaci. Mezi nově založené osady patřila zřejmě i Řečice, která se postupně stala řemeslnicko-obchodním střediskem pro okolní sídla. Její význam byl stvrzen vybudováním farního kostela sv. Jana Křtitele, a to krátce po polovině 13. století, jak alespoň dokládá nejstarší stavební prvek, románsko-gotický portál, který se dnes nachází v podvěží. Zároveň lze předpokládat, že nedlouho po tom vznikla i řečická tvrz, tzv. Hrad.

1349

V testamentu Sabiny z Koryčan je zmínka o Ondřejovi z Řečice, kterého můžeme považovat za zakladatele vítkovské odnože pánů z Řečice. Tomuto rodu však nenáležela celá obec, jenom tzv. Dolní strana; značná část osídlení - Horní strana - patřila k majetku pánů z Hradce.

1367

Oldřich IV. z Hradce zastavil svoje řečické dědictví vyšehradské kapitule, která je spravovala až do roku 1383. Jednalo se přitom o 44 domy s pozemky k nim přináležejícími. Ve smlouvě o zástavě je Řečice uváděna jako městečko. K tomuto období se zřejmě vážou nejstarší zápisy v tzv. nekrologiu řečické fary, do nějž si tehdejší řečický farář zapisoval zemřelé osadníky. Je zde uveden i Ondřej starší, pravděpodobný zakladatel rodu pánů z Řečice, stejně jako řada jiných místních obyvatel, mezi nimiž převažují řemeslníci různých profesí, a to často německého původu. Na základě těchto záznamů lze usuzovat, že Řečice byla v polovině 14. století živým střediskem celého okolí, v kterém rozkvétaly obchod i řemesla a která již také mělo školu.

Kolem roku 1370

Ondřejem II. vymřel rod pánů z Řečice.

1407

Po vymření rodu pánů z Řečice procházela Dolní strana hlubokým úpadkem. Toho využil Jan starší z Hradce a ve snaze co nejvíce posílit význam Horní strany, udělil jí důležité privilegium, které osadníkům zajistilo svobodné nakládání s majetkem, jakož i svobodu volného pohybu.

Dvacátá léta 15. století

Za projev odporu stoupenců husitského hnutí vůči přívrženci císaře Zikmunda Janu Plešskému z Ústí lze považovat vypálení jeho řečického majetku, Dolní strany, husity, k němuž došlo nejspíše v roce 1421. Ve stejné době byl upálen řečický katolický farář a duchovní správa nebyla pak v obci po řadu let vykonávána. Byla uzavřena i škola a poslední úder dostala chátrající řečická tvrz, která se po útoku husitů ocitla v rozvalinách.

Šedesátá léta 15. století

Vladařem hradeckého domu se roku 1463 stal Jindřich IV., na nějž měl silný vliv jeho poručník a později i tchán Zdeněk ze Šternberka, čelný představitel katolické Zelenohorské jednoty, která sváděla na českém jihu boj s přívrženci krále Jiřího z Poděbrad. Protože k těm patřil i Sezema III. z Ústí, pod nějž spadala Dolní strana, vtrhli do této části Řečice vojáci Zdeňka ze Šternberka a násilně ji připojili k hradeckému panství. Roku 1467 došlo k drancování Řečice vojskem králova syna Jana z Minstrberka. I když byl mezi oběma znepřátelenými stranami uzavřen roku 1468 mír, Zdeněk ze Šternberka držel Dolní stranu ještě dalších šest let.

1490

Synové Sezemy III. z Ústí prodali svou část Řečice Jindřichovi IV. z Hradce, jehož zásluhou se Dolní strana začala vzpamatovávat z hlubokého úpadku, který trval celé století. Jako horlivý katolík nechal Jindřich IV. znovu vysvětit řečický kostel. Jeho duchovním správcem ustavil hradeckého oltářníka Václava. Fara však nebyla ještě dalších 80 let trvale obsazena, což se místních obyvatel příliš nedotklo, protože většina z nich byla husitského vyznání a navštěvovala bohoslužby v kališnickém kostelíčku ve Vřesné.

1556

Král Ferdinand I. vyhověl žádosti Jáchyma z Hradce a povolil Řečici dva výroční trhy (jarmarky), trvající v obou případech po dobu deseti dní. Konaly se na náměstí, kde byla v 2. polovině 16. století vybudována také radnice.

1570

Řečická fara byla konečně obsazena natrvalo. Krátce před tím došlo péčí ovdovělých hradeckých paní k přistavění kruchty ke kostelu sv. Jana Křtitele.

1574 - 1581

Na obnovené řečické škole působil jako učitel jeden z nejrozpornějších představitelů naší tehdejší literatury básník Šimon Lomnický, který později získal šlechtický přídomek z Budče.

1609

Vilém Slavata, který se ujal hradeckého panství po smrti posledního mužského potomka rodu pánů z Hradce Jáchyma Oldřicha roku 1604, přikázal založit v Řečici městské knihy pro Horní a Dolní stranu. Řečice procházela v tomto období hospodářským rozkvětem, o nějž se mimo jiné zasloužila i stabilizovaná městská správa, v níž vrchnost zastupoval písař panského pivovaru. Jemu byli podřízeni rychtář a čtyři radní, všichni jmenovaní vrchností.

1614

Nejspíše v tomto roce byla zahájena stavba věže kostela sv. Jana Křtitele.

1619 - 1620

Na jihu Čech probíhaly boje vojska českých stavů s císařskou armádou. Řečice byla při průchodu vojáků obou válčících stran několikrát vypleněna; byly uloupeny i peníze určené na stavbu kostelní věže. Protože Hradec obsadila stavovská posádka, ocitla se také Řečice pod správou českých stavů. Bitva na Bílé hoře v listopadu 1620 však rozhodla o zrušení konfiskací majetku procísařské šlechty a Vilém Slavata přebral znovu moc nad hradeckým panstvím.

1628

Vyvrcholilo protireformační úsilí Viléma Slavaty; řečičtí osadníci byli násilím nuceni přestupovat na katolickou viru, což vedlo mnohé k opuštění domova. Rozhodující podíl na rekatolizaci zbylých usedlíků měl jezuita Václav Raušar. Odměnou za návrat ke katolickému vyznání byla místním obyvatelům výsada, která zmírňovala jejich zatížení robotami.

1632

Vilém Slavata přiznal obyvatelům Dolní strany právo odúmrtí, tj. svobodného odkazování statků.

1648

Vestfálským mírem skončila třicetiletá válka, ale její důsledky pociťovali obyvatelé Řečice ještě řadu let. Obec byla tak zubožená, že si musela zapůjčit na zaplacení zemské kontribuce. Jedním z věřitelů byl i místní rodák Jan Šlechta, který působil několik let jako hejtman hradeckého panství a za své služby Vilému Slavatovi získal dokonce šlechtický přídomek "z Kardaše".

1650

V Řečici se usadil první žid Izák Aron. Židé však nesměli vlastnit nemovitý majetek; obec pro ně budovala domky, z kterých museli platit nájem.

1666

Velký požár přiměl řečické usedlíky k tomu, aby své dřevěné domy opatřili nákladnými zděnými komíny. Jinak byl však stavební ruch v této době minimální, Řečice procházela hospodářským útlumem; v úředních dokumentech již není uváděna jako "město", ale jako "městečko".

1673

Byl zřízen židovský hřbitov, na nějž byli pohřbíváni židé z celého třeboňského katastru.

1694

Po meči vymřel rod Slavatů a řečické panství přebrala hraběnka Marie Götzová. Zřídila zde vrchnostenské úřady, a Řečice se tak stala sídlem dominia, k němuž náleželo dvanáct okolních vesnic a čtyři menší osady.

1708

Židé žijící ve čtvrti nazývané Obecnice, která byla od ostatních částí Řečice oddělena drátem, si zřídili synagogu.

1720

Jan Karel Josef Götz zahájil výstavbu zámku vedle tehdejšího pivovaru a zřidil poplužní dvůr. Kromě toho projevil snahy o celkové povznesení Řečice; nařídil obyvatelům, že musejí nosit městský kroj, a zdokonalil cechovní artikule.

1725

Hrabě Götz prodal řečické panství. Městečko mělo v té době 128 obytných domů, ve kterých žilo 1 160 obyvatel. Novým majitelem se stal Ferdinand Kuefstein (1725 - 1740), po něm vlastnili Řečici Jan Václav Carretto z Millesima (1741 - 1746), František Karel Rudolf ze Swerts a Šporku (1746 - 1752) a František Josef Jungwirth (1752 - 1769).

1769

Řečice se stala majetkem Jana Václava Paara. Rod Paarů pocházel z Itálie, v Čechách začal získávat vliv poté, co se mu podařilo zbohatnout odkoupením několika statků a vesnic, konfiskovaných po bělohorské porážce odbojné české šlechty. Po své matce, která pocházela z rodu Šternberků, zdědil kníže Jan Václav mimo jiné i Bechyni.

1789

Řečická obec uzavřela s vrchností tzv. urbaniální kontrakt, kterým byly všechny její povinnosti přeneseny do finančního vyjádření, jež činilo 583 zlatých, 26 a 1/4 krejcaru. Později došlo k zavedení paušální roční částky, která byla vyplácena až do roku 1848.

1792

Po smrti Jana Václava Paara převzal panství jeho nejstarší syn Václav.

Přelom 18. a 19. století

V čase napoleonských válek procházely městem cizí armády, mimo jiné ruská a francouzská. Obyvatelstvo bylo sužováno vymáháním válečných dávek.

1805

Podvodník, vydávající se za rakouského nadporučíka barona z Felsenštejna, přiměl mnoho řečických mužů k výpravě do Děbolína, kde přepadli bavorské vojáky, údajně přepravující pokladnu uloupenou rakouskému eráru. Akce se sice vydařila, ale pro Řečici měla osudné následky. Mezi válčícími stranami došlo totiž k uzavření příměří a Bavorůrn nikdo nebránil ve vpádu do Řečice a zatčení tří místních radních a vrchnostenských úředníků, které společně s několika sedláky z Mnichu odvlekli jako rukojmí, za něž žádali výkupné v hodnotě 8 426 zlatých. Město si na záchranu zajatců muselo vypůjčit a dostalo se do zadlužení, které splácelo až do roku 1827.

1812

Držitelem řečického panství se po smrti Václava Paara stal Karel Jan Paar.

1813

14. ledna tohoto roku se ve mlýně u rybníka Kuchyňky narodil Karel Eugen Tupý, významný obrozenský básník, známý pod pseudonymem Boleslav Jablonský.

1814, 1819, 1820

V těchto letech postihly Řečici tři velké požáry, při nichž vyhořelo vice než 150 domů. Nové stavby již byly budovány z kamene a měly pevnou krytinu.

1819

Zemřel Karel Jan Paar a řečického panství se ujal jeho nejstarší syn Karel.

1826

Byla vybudována nová radnice.

1847

V Řečici vznikla první česká uvědomělá národní společnost, která se scházela v hospodě u Hesů.

1848

12. dubna byla v řečickérn chrámu vyhlášena konstituce. V tomtéž měsíci došlo v obci k ustavení národní gardy v síle jedné setniny. Její prapor byl slavnostně posvěcen 10. září. Zákonem o zrušení poddanství přestal být Karel Paar pánem Řečice a ta se stala samosprávnou obcí.

1850

25. srpna bylo zvoleno první obecní zastupitelstvo. Mělo dvanáct členů a šest náhradníků.

1853

Zásluhou kněze Pavla Fortunáta byla v Řečici založena první veřejná knihovna.

1862

Byla otevřena nová dvoupatrová školní budova. Došlo i k založení pěveckého spolku Jablonský.

1873

Po pokusech hrát ochotnické divadlo, které se objevily už ve 30. a 40. letech 19. století, byl založen spolek divadelních ochotníků, z jehož iniciativy vznikl později i hasičský sbor.

1881

Zemřel kníže Karel Paar starší a jeho nástupcem se stal Karel Paar mladší, který přenesl hlavní sídlo rodu do Bechyně. Tento rok je i rokem úmrtí básníka Boleslava Jablonského.

1886 - 1887

Došlo k vybudování železniční trati z Veselí nad Lužnicí do Jihlavy. 7. srpna 1886 byl slavnostně odhalen pomník Boleslavu Jablonskému, který vytvořil Josef Strachovský.

1893

Jaromír Hrubý vydal spis Řečice Kardašova a bývalé panství řečické.

1896

Byla založena tělovýchovná jednota Sokol.

1900

V Řečici žilo 2 640 obyvatel. Tento počet byl ovlivněn rozvojem průmyslové výroby, k němuž zde na přelomu 19. a 20. století došlo. Jen v textilní továrně, založené po vybudování železniční dráhy továrníkem Epsteinem, pracovalo v čase jejího rozkvětu 300 dělníků. V Řečici se rozvíjel i dřevozpracující průmysl, byl rozšířen pivovar a zřízena jatka, objevila se řada nových obchodů.

1911

Byl zrušen starý hřbitov v Hradní ulici a v jeho sousedství zřízen nový.

1914 - 1918

Do první světové války bylo ze Řečice povoláno celkem 492 mužů, z nichž 49 padlo či podlehlo těžkým zraněním. Ve městě se usídlila část vojenské posádky z Jindřichova Hradce a byly zde zřízeny dva lazarety.

1918 - 1938

Národní samostatnost oslavili kardašovořečičtí občané 17. listopadu 1918 dlouhým průvodem. Ve 20. letech byla uskutečňována pozemková reforma, při níž došlo k záboru pozemkového vlastnictví rodiny Paarů, Řečice procházela obdobím zvýšeného stavebního ruchu a obchodního rozmachu. O průmyslový rozvoj obce se zasloužila především dřevozpracující výroba. Kromě vzniku několika nových pil došlo k rozšíření výroby v kolářské dílně F. Nekuta, firma F. Cinkla vyráběla nábytek, J. Lafar rakve, podnikatel Franc hračky a posléze radioskříňky, koncem roku 1936 začala rodina Skalkova s úspěšnou produkcí školních a kancelářských pomůcek. Bohatý byl i veřejný život města. Z politických stran zde měly největší vliv Československá strana socialistická, Československá strana lidová, Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu, Československá sociálně demokratická strana, Československá živnostensko-obchodní strana, Komunistická strana Československa a Československá národní demokracie. Náboženský život obce obohatilo roku 1921 založení českobratrského sboru, který si v následujícím roce zřídil modlitebnu nazvanou Husův dům. Z kulturních aktivit tohoto období je nutné uvést otevření sokolovny r. 1921, odhalení pomníku k uctění obětí světové války r. 1923, jakož i odhalení pamětních desek, a to r. 1921 Jaromíru Hrubému, o deset let později misionáři Janu Štěpánu Brožovi a r. 1935 B. Jablonskému, ve všech třech případech na rodných domech spisovatelů. Dr. Bartoloměji Vítovi se podařilo prosadit vydání třísvazkového díla J. Hrubého Místopis Řečice Kardašovy. Po přijeti mnichovského diktátu zabraly nacistické jednotky 10. října 1938 části lesních katastrů obcí Mnich, Plasná, Klenov a Pluhův Zďár a Řečice se tak stala pohraniční obcí.

1939 - 1945

Nacistický útlak plně dolehl i na občany Kardašovy Řečice. Řada z nich byla v průběhu války zatčena a uvězněna, někteří ve vězení zahynuli. Jednalo se především o dvacet řečických židů, jejichž deportace začala 12. dubna 1942 a z nichž nepřežil týrání v koncentračních táborech ani jediný. V Terezíně zemřel 14. října 1944 řídící učitel F. Kadlec. Na Pankráci byl v témže roce popraven V. Jáchym, který se před svým zatčením pokoušel o vytvoření ilegálního národního výboru. Smrt na popravišti a v koncentračních táborech však postihla i další občany města a jeho blízkého okolí. Velmi napjatá situace se vytvořila v Řečici v březnu 1941 v souvislosti s poškozením říšské vlajky na domě nacistického kolaboranta Karla Vraného. Záležitost byla naštěstí vyřešena pouze udělením pokuty městu ve výši 30 tisíc korun. Válka skončila pro Řečici 9. května 1945, kdy do obce dorazily sovětské jednotky, kterým byly posléze dány k dispozici prostory školy a některých jiných budov a jež si v okolí města zřídily i dva tábory. Správy nad městem se ujal revoluční národní výbor.

1945 - 1948

Vedle stabilizace hospodářských poměrů došlo po letech útisku k novému rozvoji veřejného života obce. Za zmínku stojí především otevřeni sportovního stadiónu 9. května 1946.

1948 - 1989

K uchopení moci komunistickou stranou dalo v Řečici impuls vytvoření akčního výboru Národní fronty 22. února 1948. Záhy po 25. únoru byla znárodněna Skalkova továrna, která připadla pod národní podnik Logarex; Nekutův podnik se stal součástí Jihočeských dřevařských závodů. Obě továrny byly roku 1965 začleněny do n.p. Koh-i-noor. V místě bývalého pivovaru vznikl závod spadající pod n.p. Jihočeská Fruta. Řemeslnická výroba byla organizována v rámci komunálních služeb. Zanikly i soukromé obchody a hostinské živnosti. Značné problémy vyvstaly před místními komunisty v souvislosti se zakládáním jednotného zemědělské družstva. které se podařilo ustavit až v roce 1956. Pro některé občany Řečice znamenala padesátá léta perzekuci v podobě ztráty zaměstnání, násilného vysídlení i věznění. Z nejvýznamnějších stavebních projektů realizovaných v socialistické éře je třeba připomenout kulturní dům, otevřený v roce 1967, v polovině sedmdesátých let bylo dobudováno panelově sídliště, osmdesátá léta jsou spojena se zahájením provozu nové mateřské školky (1981) a nákupního střediska (1983). Došlo rovněž k napojení většiny řečických ulic na veřejnou vodovodní síť. Prosazování vedoucí úlohy komunistické strany vedlo k ochromení činnosti ostatních povolených politických stran, lidové i socialistické, která se nakonec rozpadla. Téměř všechny zájmové organizace byly začleněny do Národní fronty; v těch oblastech působnosti, kde se ideologický tlak neprojevoval příliš silně, však sehrály nespornou pozitivní roli ve veřejném životě obce. Platí to zejména o TJ Tatran a o spolcích sdružujících místní myslivce, požárníky, členy Červeného kříže, chovatele drobného hospodářského zvířectva, zahrádkáře, sportovní rybáře, v dílčím smyslu pak i o organizacích úžeji spjatých s politickou mocí, jako byly Svaz mládeže a pod něj spadající pionýrská organizace. Svaz žen a Svazarm. Mimo Národní frontu působila Obec baráčníků. Střídání období zvýšené aktivity a útlumu bylo charakteristické pro činnost divadelních ochotníků. Z publikací věnovaných městu je nutné zmínit se především o práci dr. Zdeňka Mráze Z historie ochotnického divadla v Kardašově Řečici (1984) a o Stručných dějinách Kardašovy Řečíce od Vratislava Vyhlídky (1988).

1990 - 1993

Uvolnění politických poměrů po roce 1989 aktivizovalo veřejný život města. V prvních demokratických volbách do obecního zastupitelstva, konaných v roce 1990, získala největší počet hlasů koalice Občanského fóra, Československé strany lidové a sociálních demokratů. V obci začaly působit nové politické organizace - Občanská demokratická strana a Sdružení pro republiku - Republikánská strana Československa. V současnosti (článek je z roku 1993 - pozn. správce webu) prochází Kardašova Řečice obdobím zásadních změn. Privatizace spojená s navrácením majetku dala podnět k tomu, že ze řečického závodu n.p. Koh-i-noor vznikly firmy Neva, J. a F. Skalka a Kinor. Bývalá lisovna ovoce Jihočeské Fruty spadá dnes pod Fruko Jindřichův Hradec. Vznikly nové firmy ve stavebnictví (především Jihočeská stavební a RAUSTAV) i v jiných oborech. Objevily se také první soukromé obchody a hostinská zařízení. Snaha po ozdravění životního prostředí vedla k výstavbě čistírny odpadních vod, která zahájila provoz roku 1992. V roce 1993 by měla být dokončena první část původně zamýšleného zdravotního střediska. Společenský život města byl v roce 1990 obohacen obnovením organizace Junák. Nejenom symbolický význam má skutečnost, že rozhodnutím České národní rady ze 4. června 1992 byla Kardašově Řečici navrácena městská práva.

Poznámka na závěr:

Údaje v časovém přehledu řečických dějin vycházejí především z Místopisu Řečice Kardašovy od J. Hrubého a Stručných dějin Kardašovy Řečice od V. Vyhlídky. Jak ovšem dokazuje stať dr. Jiráska, publikovaná v tomto sborníku, jeví se jako nanejvýš nutné podrobit dosavadní pohled na dějiny města revizi v duchu požadavků moderní historiografie. Nejedná se přitom jen o nejstarší dějiny, ale i o historii nejnovější, jejíž interpretace podléhala v uplynulých desetiletích silnému ideologickému zkreslení. Bylo by proto jedině potěšující, kdyby se mezi řečickými patrioty našel pokračovatel díla J. Hrubého, B. Víty a V. Vyhlídky a ujal se tohoto čestného úkolu.