cz

Univerzální překladač

Překlad (translations)

Kardašova Řečice
Město
Kardašova Řečice

Zapsali se do dějin města ...

Název tohoto článku a následně kompletní první část textu pochází z textu PhDr. Zdeňka Mráze publikovaného ve sborníku "Kardašova Řečice znovu městem", vydaném k příležitosti navrácení městských práv našemu městu. Dr. Zdeněk Mráz se věnuje širokému okruhu osobností, které se v našem městě narodily či zde působily během svého života a v krátkém exkursu se Vám je snaží přiblížit.

Zdeněk Mráz

V Řečici působili jako duchovní správci, učitelé a úředníci četné osoby. které svou duševní nebo společenskou činností na sebe obrátily pozornost. Ale také z Řečice vzešla řada osobností, které se vepsaly svým dílem či činností do širšího národního povědomí a některé zanechaly po sobě trvalou památku. Nelze zapomenout ani na ty, které se podílely na kulturním a společenském dění a jeho rozvoji v rodném městě.

Ze studovaných rodáků z Řečice a z nejbližšího okolí známe podle jména ze starších dob jen nemnohé. Ve starém, dnes ztraceném farním inventáři, založeném r. 1612, byl zápis o P. Cypriánu Petrovi, klenovském rodáku. Brzy po P. Petrovi studoval z Řečice Jan Šlechta.

Z XVIII. století nejsou o řečických studentech zprávy kromě jediné z r. 1771. Toho roku hr. Václav Paar dovolil Josefu Machovi, aby dal svého syna na studie.

Když bylo roku 1807 obnoveno gymnázium v Jindřichově Hradci, začali řečičtí rodáci už častěji chodit na studie.

První řečický student z oné doby byl Jan Hrubý, syn purkmistra Vojtěcha Hrubého z č. 71, který byl v Hradci na gymnáziu v l. 1808-1815.

Řečičtí rodáci, kteří se věnovali studiím, odcházeli do světa a domů se vraceli obvykle již jen na krátkou návštěvu. Náhradou za ně přicházeli do Řečice cizí rodáci, kteří svým vzděláním jako úředníci, kněží nebo učitelé šířili osvětu ve svém novém působišti. Z řečických rodáků i z osob v Řečici působících zasluhují pozornosti a zmínky uvedené osobnosti:

V letech 1574 až 1581 působil v Řečici jako učitel Šimon Lomnický z Budče, narozený r. 1552 v Lomnici. Byl odchovancem hradecké latinské školy, z níž se dostal na řečickou školu. Tu již začal skládat nábožné písně v katolickém duchu, které r. 1580 vydal v Praze u Melantricha s názvem Písně nové na evangelia nedělní přes celý rok. Za svého působení v Řečici založil též farní inventář, podle kterého byl r. 1612 sestaven zase nový. Po r. 1581 opustil Šimon Lomnický nevýnosnou řečickou školu a byl nějaký čas písařem v Lomnici na panství pana Viléma z Rožmberka.

Někdy počátkem XVI. st. se narodil v Řečici Jan Šlechta. Pro své nadání byl asi s povolením vrchnosti dán na studia do Hradce a odtud do Prahy na univerzitu, kde dosáhl před r. 1636 hodnosti mistra svobodných umění (doktorátu filozofie). Když vystudoval, vstoupil do služeb pana Viléma hr. Slavaty.

Roku 1796 se stal řečickým farářem P. Jan Bohdanecký, který se narodil r. 1756 v Pecce. V Řečici založil farní pamětní knihu, do níž zapsal některé důležité místní události z doby svého pobytu v Řečici, zejména zprávy o požáru r. 1814, při němž vyhořel též kostel.

Dne 14. ledna 1813 se narodil v domě č. 117 Karel Tupý (klášterní jméno Eugen, básnický pseudonym Boleslav Jablonský). Na radu řečického kaplana Matěje Patáka dal jej otec r. 1826 studovat do Jindřichova Hradce na gymnázium.

Zde již ve čtvrté třídě začal skládat verše, ovšem původně německy. Pod vlivem suplenta K. Hrubého se národně uvědomil a psal pak již jen česky. Roku 1832 odešel do Prahy na filozofii, začal psát básně do časopisu Jindy a nyní, později přejmenovaného na Květy. Po ukončení filozofie (poslední dvě třídy gymnázia) vstoupil r. 1834 do premonstrátského kláštera v Praze na Strahově. Ale ještě před ukončením noviciátu z kláštera vystoupil a začal studovat práva; stále se zabýval literaturou a hrál jako ochotník divadlo s Tylovou družinou. Roku 1836 redigoval Květy, roku 1837 vydal almanach Vesna. Těžké poměry hmotné, otec mu odmítl jakoukoli podporu, a i nenaplněná láska k Marii Pospíšilové jej přivedly opět do kláštera na Strahov roku 1837. Vystudoval bohosloví a r. 1841 byl vysvěcen na kněze. Dva roky pobyl v klášterním konventu, na jaře 1843 byl poslán jako duchovní správce do Radonic v severozápadních Čechách. Roku 1847 odchází z Čech do Krakova, kde se stal farářem (po polsku "proboštem") premonstrátského kláštera ve Zvěřinci. Tam zemřel 27. února 1881, z podnětu Vojty Náprstka a vlasteneckého spolku Svatobor byly převezeny jeho ostatky do Prahy a dne 13. března se konal básníkův pohřeb ze Strahova na Vyšehrad.

V důsledku těžké nemoci v roce 1840 a na počátku 1841 chtěje po sobě zanechat nějakou památku, rozhodl se Tupý sebrat své básně dosud tištěné jen časopisecky a sestavit z nich básnickou sbírku. A tak ještě krátce před básníkovým vysvěcením vyšly u nakladatele Spurného r. 1841 Básně Boleslava Jablonského (tímto pseudonymem se básník poprvé podepsal). Dvacet básní Písní milosti tvořilo ve sbírce to nejlepší, co kdy básník napsal. Znamenaly vrchol jeho básnické tvorby i když pozdější doba cenila a stavěla výše jeho didaktickou poezii nazvanou Moudrost otcovská. Sedmé vydání Básní Boleslava Jablonského vyšlo v Praze 1844 u Jaroslava Pospíšila. Osmé, ilustrované vydání v Praze 1891 u téhož nakladatele. Z další literární tvorby Karla Tupého-Boleslava Jablonského připomínám: Slova vděčnosti a lásky, od rozličných spisovatelů. Sebral a rozmnožil… (1836), Vítězství kříže (kázání, 1844), Růže sionská. Katolická modlitební kniha... (1846, výbor pod názvem Staročeské i novější písně, už 1844). Překlad: Navedení k generálnímu basu od Jos. Foerstera (1835). - Výbor Písně milosti (1940).

Literatura o Boleslavu Jablonském:

B.J. (1881). A. Matuška: Život B.J. (1886). V.B. Nebeský v knize O literatuře (1953).

A. Stašek ve Vzpomínkách (1925). J. Pešek v České revui

1909-10 a v Naší době 1911-12. M. Hýsek v Časopise Českého muzea 1919.

Ač se Boleslav Jablonský po přeložení do Krakova téměř básnicky odmlčel, proslul přece po celém národě, a zvláště se stal známým Písněmi milosti, Moudrostí otcovskou, Třemi zlatými vlasy a Třemi dobami země české. Jeho básně poutaly a vychovávaly několik generací, jež v nich viděly "svůj básnický obraz a ohlas". V Krakově psal také básně polské, jež jako Písně nadvislanské zůstaly v jeho literární pozůstalosti.

Pro Řečici má Jablonský význam i tím, že v ní pořádal ve třicátých letech jako student první česká divadelní představení a stal se tak buditelem národního vědomí v řečickém obyvatelstvu. I když později byl vzdálen od vlasti. zůstával s Řečici alespoň v písemném spojení a těšil se každému jejímu pokroku.

Jeho návštěvy v rodném městě roku 1862 a 1869 byly velikými slavnostmi pro Řečici, která vzhlížela k Jablonskému s nelíčenou úctou. Jablonský se směle hlásil k svému národu a všemu tomu, co nám Čechům je v naši historii nejdražší. Ještě r. 1880, rok před svou smrtí, nezapřel, že je ctitelem velikého reformátora mistra Jana Husa.

Po jeho smrti byl jeho rodný dům opatřen pamětní deskou a r. 1886 mu byl na náměstí postaven důstojný památník.

deska-jablonsky201107310658125910 rodny-dum-jablonsky

Syn Jana Nekuta, truhláře a hospodského na domě č. 134Antonín Nekut, studoval na umělecké akademii v Praze malířství a když se vrátil do Řečice jako akademický malíř, oženil se tu r. 1831 s Marii Seidlovou, dcerou po panském chirurgovi. Protože nemohl doma najít přiměřené zaměstnání, usadil se po roce 1834 v Budějovicích a věnoval se ornamentální malbě. Roku 1835 vymaloval v Řečici v kostele presbyterium v gotickém slohu. Maloval také podobizny četných řečických sousedů, z nichž některé se dosud zachovaly.

Roku 1823 se narodil František Vodrážka jako syn Jana Vodrážky na domě č. 68. Po otci převzal hospodářství a pekařskou živnost, přitom však vynikl jako nadaný samouk flétnista, který se těšil svým hudebním uměním značné oblibě po širokém řečickém okolí. Koncertoval s úspěchem často i v Praze a na podzim roku 1868 podnikl uměleckou cestu po jižních slovanských zemích. Ve všech městech nejen v Praze, nýbrž i v Lublaní, Záhřebě, Novém Sadě a jinde se vyslovila kritika pochvalně o jeho znamenitém hudebním umění.

V pozdějších letech se věnoval František Vodrážka obchodu. hospodářství a byl přes dvacet let starostou obce. Zemřel dne 1. dubna 1899 v Kardašově Řečici.

Synem Martina Březiny byl Ignác Březina. Narodil se r. 1824 v domě čp. 104, studoval v l. 1838 - 1844 na jindřichohradeckém gymnáziu, pak filozofii v Praze a pobyv nějaký čas na technice, vrátil se domů, kde se stal počátkem padesátých let obecním tajemníkem. Zemřel 10. srpna 1903 jako obecní důchodní na odpočinku. Ignác Březina si získal jako dobrý hudebník, zpěvák a vzdělaný a pokrokový rádce a druh řečických občanů značné zásluhy o povznesení společenského života a o šíření osvěty v rodném městě.

V prosinci r. 1847 se stal v Řečici kaplanem P. Pavel Fortunát, syn ševce z Č. Budějovic. Kaplanoval v Řečici až do počátku r. 1864. Potom se stal farářem v Horách Matky Boží na Šumavě a od r. 1866 byl farářem v Ratajích u Bechyně, kde r. 1869 zemřel. Pavel Fortunát, uvědomělý český kněz z doby předbřeznové, byl v padesátých a počátkem šedesátých let národním buditelem Řečice. R. 1853 založil v Řečici první veřejnou knihovnu a o něco později sestavil první skupinu divadelních ochotníků. kteří pod jeho řízením hráli české hry až do šedesátých let. Pusté kamenné lomy pod Sýpkami proměnil v pěkný hostinský sad „Ameriku“ a r. 1862 založil první národní spolek, zpěvácký spolek Jablonský.

Dne 14. ledna 1834 se narodil manželům Křenkovým na č. 22 syn František Křenek, který v 1. 1846 - 1852 vystudoval jindřichohradecké gymnázium. V Praze byl v l. 1853 - 1855 posluchačem klasické filologie a slovanských jazyků. 12. ledna 1857 zemřel na tyfus. František Křenek se zabýval literaturou již jako gymnazista a překládal některé divadelní hry z němčiny a francouzštiny. Některé jeho překlady vyšly tiskem r, 1852 v Jindřichově Hradci u Landfrase.

V Mnichu na Hrochově statku se narodil 28. září 1836 Václav Nedoma. Vystudoval v Hradci gymnázium, v Praze práva a byl spolupracovníkem Riegrova Naučného slovníku a psal do politických časopisů. Roku 1862 vstoupil do redakce Politik a věnoval se pak trvale novinářství. Nedoma byl jedním ze zakladatelů a spolumajetníků výnosného českého deníku Národní politika. Jako horlivý sběratel starých obrazů a knih nalezl ve Staré Boleslavi pět dosud neznámých listů mistra Jana Husa, které vydal r. 1891 tiskem ve Věstníku Učené společnosti české pod názvem Boleslavský kodex z doby husitské. ,

Mladší Václavův bratr byl Jan Nedoma. Narodil se v Mnichu r. 1846, vystudoval v Hradci gymnázium. v Praze filozofii a stal se r. 1874 profesorem dějepisu na české reálce v Karlíně, kde setrval až do odchodu do výslužby. Jan Nedoma byl též literárně činný, psal do odborných časopisů Historického sborníku, Českého časopisu historického, Památek archeologických, Muzejníku, Sborníku zeměvědné společnosti, přispíval do Ottova Slovníku naučného, fejetony do Politik a Národní politiky. Zabýval se dějinami města Karlína a vydalo něm několik monografií, uveřejněných původně ve výročních zprávách karlínské reálky. O řečické krajině uveřejnil v Národní politice ve fejetonech výňatky ze Světeckého Pamětí. Ve Sborníku dějepisných prací vydaném na Tomkovu počest, uveřejnil monografii Poustevna u sv. Barbory, v níž vylíčil dějiny poustevny a kostelíka sv. Barbory u Mnichu.

Když byla v Řečici r. 1862 zřízena čtyřtřídní farní škola, přišel do Řečice jako učitel čtvrté třídy Václav Kursa. Roku 1873 se stal třídním učitelem obecné školy a r. 1889 prvním ředitelem nově založené měšťanské školy chlapecké. V Řečici pobyl plných 42 let. Kursa, výborný hudebník a zpěvák, byl také prvním moderním učitelem v Řečici. Byl též literárně činný a psal do Národních listů fejetony o látkách čerpaných z francouzské literatury, jakož i překlady drobných francouzských povídek. Zemřel na Zbraslavi 10. prosince 1926 ve věku 86 let.

Vysokého společenského postavení dosáhl Gustav Lustig, syn kupce a poštmistra Josefa Lustiga z č. 75. Narodil se r. 1849, studoval reálku v Písku a chemii na technice v Praze. Věnoval se cukrovarnictví a získal si význačné jméno jako technolog v cukrovarnickém oboru. V 80. a 90. letech si dal patentovat některé cukrovarnické vynálezy a v odborných chemických časopisech uveřejňoval své stati. Zemřel 9. dubna 1913. Za svého života vydal více než 200 000.- K na vědecké, umělecké a lidumilné účely.

V červnu 1852 se narodil Alois Lustig. Vystudoval reálku v Táboře a Budějovicích, po otcově smrti převzal hospodářství a obchod v Řečici a po čase se stal také poštmistrem. V Národních listech hájil práva pošmistrů odbornými články a uveřejňoval fejetony, v nichž řešil národní otázky našich lázeňských míst. Jako řečický starosta v letech 1896-1906 přispěl značně k úpravě města, k uspořádání obecních financí, k úpravě řečického okolí vysazováním nových alejí a získal ke stavbě silnic (k Pohoři, ke Klenovu, k Mnichu) zemskou podporu "z nouze". Zemřel 13. ledna 1917.

V Pleších se narodil 9. září 1853 Tomáš Škrdle. Studoval v Hradci na gymnáziu, v Praze bohosloví a r. 1879 byl vysvěcen na kněze. Již za studentských let sbíral obyčeje v řečickém okolí, o nichž psal ve Světozoru r. 1882. Zemřel 29. prosince 1913 v Praze.

Alois Matyáš Špera se narodil r. 1869 jako syn dámského krejčího Josefa Špery na č. 91. Když vychodil místní školu, učil se u otce řemeslu. Roku 1884 spolu s pekařským dělníkem Jindřichem Vojtěchem a dalšími jinochy založili tajný spolek Slovanských bojovníků za pravdu. U zemského soudu byli obžalováni z velezrady a 5. října 1884 postaveni před soud, který odsoudil Vojtěcha na 3 roky a Šperu na 15 měsíců do žaláře. Ostatní obžalovaní byli osvobozeni.

Když se vrátil potom Špera do Řečice, založil s Františkem Vodrážkou zábavný a vzdělávací spolek Kardaš, který byl úředně povolen. Později pracoval Špera v Českých Budějovicích a započal svoji žurnalistickou činnost drobnými příspěvky do místního Budivoje, jakož i do brněnských sociálně demokratických časopisů. V Brně se stal spolupracovníkem a později odpovědným redaktorem populárně poučného týdeníku Červánky, který redigoval přes třicet let.

V červenci 1919 byl Špera jmenován vládou Československé republiky přísedícím moravského zemského výboru a r. 1922 náměstkem moravského zemského hejtmana. V dubnu 1920 byl zvolen senátorem za sociálně demokratickou stranu.

Bratrem Gustava a Aloise Lustiga byl Karel Lustig, narozený 29. prosince 1856. Studoval na nižším gymnáziu v Hradci a pak na učitelském ústavu v Soběslavi. Byl učitelem na různých místech, až se stal r. 1899 ředitelem měšťanské školy v Soběslavi. Tam byl správcem místního muzea a redaktorem publikací vydávaných muzeem, zvláště časopisu Staré a nové zvěsti ze Soběslavi. Za svého pobytu v Milevsku vydal některé starší paměti města s názvem Z dějin Milevska (r. 1890 vlastním nákladem). R. 1886 vyšel v Táboře jeho pedagogický spis Na cestu životem, který později několikrát znovu upravil a přepracoval. Byl čestným občanem města Soběslavi, zemřel 5. dubna 1924.

Jakub Loukota, syn Tomáše Loukoty z č. 201. se narodil r. 1859, studoval gymnázium v Budějovicích a v Praze práva. Zanechav dalších studií, stal se r. 1886 redaktorem v nakladatelství J. Otty v Praze. Dlouhá léta redigoval Lacinou knihovnu národní. Hospodářské noviny. v 1. 1917- 1920 časopis Besedy lidu a kalendáře, vydávané Ottou, Napsal také několik žertovných povídek, které byly otištěny v Herrmannově Švandovi dudákovi.

Dne 23. října 1852 se v domě čp. 71 na Velkém náměstí narodil Jaromír Hrubý, syn Karla Hrubého, rolníka, řezníka a hostinského. Rodinné prostředí mělo bezesporu významný vliv na jeho budoucí tvorbu. V rodném domě byla vštípena nejprve řečickému školákovi, posléze od r. 1862 studentu jindřichohradeckého gymnázia láska k Řečici, a zřejmě tato skutečnost způsobila, že se ve zralém věku svého života stal historiografem města. Po maturitě od r. 1870 studoval v Praze na české technice učitelský kurs matematiky a popisné geometrie do r. 1874. Od roku 1875 do roku 1890 s přestávkou let 1878-1879 působil jako vychovatel; z toho téměř celých deset let v Rusku u hrabat Klejnmichlů.

Z pobytu v Rusku vytěžil materiál pro dílo Ze světa slovanského (I. díl 1885 v Českém Brodě, II. díl v Praze 1887). A když se vrátil do vlasti, vydal další své větší práce, vzniklé již v Rusku, Sektáři na Rusi (1891 v Matici lidu) a Listy z ruské vesnice (1893 u J. Otty v Praze).

Nedoceněny zůstaly jeho stati literárně historické a kulturně osvětové, které publikoval převážně ve Vlčkově Osvětě a již ke škodě věci nebyly sebrány a knižně vydány. Chtěl bych připomenout z jeho prací o ruské literatuře literárněhistorické studie Ivan Sergejevič Turgeněv, N.A. Někrasov, M.N. Katkov.

Významné místo v tvorbě Jaromíra Hrubého mají i jeho překlady z ruštiny. Jsa od r. 1890 redaktorem Ruské knihovny, přeložil román L.N. Tolstého Anna Kareninová, romány F.M. Dostojevského Bratři Karamazovi, Zápisky z mrtvého domu, Chudí lidé, Turgeněvovy Lovcovy zápisky, Jarní vody, Šlechtické hnízdo. Překládal dále Danilevského, Někrasova, Bogoljubova, Ťutčeva.

Z Ruska si přinesl Jaromír Hrubý výbornou znalost ruštiny, a proto byl také postaven hned po svém návratu r. 1890 do čela redakce Ruské knihovny. Brzy nato se stává i redaktorem Matice lidu a tajemníkem Umělecké besedy. A při vší této činnosti se věnuje i svému rodnému městu. Od roku 1890 obětuje po celá tři léta všechen svůj volný čas úmorné práci v pražských archívech, o svých dovolených pracuje v archívu jindřichohradeckém a ve farním a městském archívu řečickém, a tak vzniká jeho první spis o rodném městě, kniha o 276 stránkách vyšlá r. 1893 pod názvem Řečice Kardašova a bývalé panství řečické.

Spis Řečice Kardašova byl posledním větším dílem, které Jaromír Hrubý vydal. Žurnalistická a překladatelská činnost, která se po roce 1893 přidružila k redaktorským povinnostem, zaměstnala J. Hrubého úplně, zvláště když se stal r. 1898 členem redakce Národních listů.

Řečice jej vídala vždy v létě, kdy míval dovolenou, ale tehdy zase vyhledával farní a městský archív a pracoval v archívu třeboňském o a jindřichohradeckém, kdy shledával materiál k Místopisu Řečice Kardašovy. Pracoval na něm až do roku 1914, kdy dal rukopis svázat do dvou objemných knih. Celkem obsahovaly 996 rukopisných stran.

Řečický rodák PhDr. Bartoloměj Víta se ve dvacátých letech rukopisu ujal a připravil jej k tisku, dílo doplnil a opatřil je poznámkami a vysvětlivkami.

Knězem v Americe se stal Jan Štěpán Brož, narozený 25. prosince 1865 v č. 213. Naposled působil v Dodgi a Schuyler ve státě Nebraska. Psal též verše a r. 1913 uveřejnil v Ohlase od Nežárky k stému výročí narození Boleslava Jablonského pěknou veršovanou vzpomínku na básníka a na Řečici. Jiné jeho práce byly otištěny také v měsíčníku Vlast. Brož je autorem sbírky básni Honza z Čech. Zemřel 2. září 1919.

Synem dlouholetého řečického starosty a virtuosa na flétnu Františka Vodrážky z č. 68 byl Jan Vodrážka, narozen 7.6.1870, od r. 1892 úředník Úrazové pojišťovny dělnické v Praze, později její přednosta, od r. 1929 účetní rada v.v.

Po otci zdědil značné hudební nadání, vyučil se hře na flétnu u profesora pražské konservatoře Josefa Korába a byl vyhledávaným flétnistou v soukromých i veřejných koncertech; za jeho hudební výkony a umění se mu dostalo mnoho uznání. Zemřel 23.5.1935 v Brači v Jugoslávii.

V čís. 54 se narodil r. 1880 PhDr. Karel Vodička. Vystudoval gymnázium v Jindřichově Hradci a filozofickou fakultu v Praze, kde získal doktorát filozofie. Byl profesorem matematiky a fyziky v Praze, v Jindřichově Hradci a od r. 1912 v Českých Budějovicích. V letech 1910-11 uveřejnil několik studií z oboru astronomie a meteorologie v Národních listech. Roku 1926 byl jmenován ředitelem českého státního Jirsíkova gymnázia v Českých Budějovicích.

Jako syn Václava Bočka z čís. 23 se narodil 3. ledna 1871 Karel Boček. Po absolvování jindřichohradeckého gymnázia a teologie v Českých Budějovicích byl po vysvěcení na kněze poslán za kaplana do Horšovského Týna. Odtud byl r. 1901 povolán za vicerektora biskupského kněžského semináře v Č. Budějovicích. Roku 1907 se stal rektorem téhož ústavu a brzy potom byl jmenován radou a přísedícím biskupské konsistoře a čestným kanovníkem. Náležel k nejlepším znalcům vatikánského chorálu a odborné články o této tematice uveřejňoval v hudebním časopise "Cyril". Zemřel 18. října 1957 v Č. Budějovicich.

Dne 28. června 1891 se v Kardašově Řečici narodil PhDr. Bartoloměj Víta, středoškolský profesor a historik našeho města. Studoval na gymnáziu v Jindřichově Hradci, kde maturoval v červnu 1910. Pak pokračoval ve studiích na filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze, obor čeština a němčina, s jednoročním pobytem na univerzitě v Mnichově (1912 - 13). Na konci studií ho však zastihla válka. Po návratu z Ruska v prosinci 1918 vykonával ještě půl roku službu v československé armádě. Dne 17. prosince 1919 zakončil studia na filozofické fakultě v Praze a získal učitelskou způsobilost na středních školách pro češtinu a němčinu. Oženil se a od února 1920 nastoupil své první místo profesora na státní reálce v Turnově. Po roce přešel z Turnova do Jindřichova Hradce, kde nejprve působil do roku 1924 jako zatímní profesor na obchodní škole a od r. 1924 jako definitivní profesor na obchodní akademii. V roce 1941 byl pověřen ministerstvem školství vést jako ředitel obchodní akademii v Českých Budějovicích, kde působil až do r. 1950, kdy odešel do důchodu.

I když měl aprobaci středoškolského profesora češtiny a němčiny, tíhl k historii, zajímaly ho archivní materiály, a to se také projevilo v jeho mimoškolní práci. V roce 1923 se ujal rukopisu našeho rodáka Jaromíra Hrubého Místopisu Řečice Kardašovy; dílo doplnil, opatřil je poznámkami a vysvětlivkami a připravil je ve třech svazcích k tisku. První svazek vyšel

v r. 1929, druhý roku 1930 a třetí r. 1934.

V průběhu práce na vydání Místopisu, která trvala deset let, napsal a vydal roku 1930 vlastním nákladem brožurku s ilustracemi nazvanou Svatá Barbora, sídlo poustevníků. V r. 1936 to pak byla brožura Paměti tělocvičné jednoty Sokol v Kardašově Řečici, zachycující léta 1896-1936.

Mnohými články různého rozsahu přispíval do časopisu Zájmy Českomoravské vysočiny, které vycházely v Jindřichově Hradci v tiskárně Jaroslava Svobody. Byla to např. propagační příloha k Zájmům nazvaná Z dějin našeho města (1933), články K odhalení pamětní desky na rodném domě Boleslava Jablonského (1935), K jubileu spolku Jablonský v K. Řečici (1937, 1938). Kardašova Řečice a okolí (1949, č. 39 - 42). Významná byla i jeho stať Dějiny náboženské obce židovské v Kardašově Řečici, publikovaná v Dějinách židů v Čechách, vydaných Židovským nakladatelstvím v Brně 1934. Dr. Bartoloměj Víta byl autorem textů pro rozhlasové půlhodinky o Kardašově Řečici vysílané 21.9.1940 a 18.9.1943.

Jako důchodce docházel do městského archívu a snažil se v něm roztřídit a zachránit cenné věci. Touto prací se zabýval až do konce svého života - zemřel 28. října 1966 ve svém rodišti. Jejím výsledkem byla stať o Kardašově Řečici v Průvodci po fondech a sbírkách vydaných okresním archivem v Jindřichově Hradci r. 1959 a slovní doprovod o dějinách a archívu v Kardašově Řečici k 184 barevným diapozitivům Vladimíra Nekuta. Zatím nezvěstný zůstává rukopis Kardašova Řečice v minulosti a přítomnosti se soupisem historických a uměleckých památek, které se nacházejí v Řečici a nejbližším okolí - se snímky V. Nekuta. V rukopise zůstaly i vzpomínky dr. B. Víty z I. světové války stejně jako i rodokmen rodiny Vítů v okolí K. Řečice od r. 1601.

Jako definitivní učitel měšťanské školy přichází do Kardašovy Řečice v roce 1934 Jaroslav Maruna. Narodil se 2. června 1895 v Suchdole nad Lužnicí, zde prožil své dětství a mládí. V letech 1910 - 1914 studoval na učitelském ústavu v Českých Budějovicích. Po jeho absolvování působil jako učitel na dvanácti učitelských místech dřívějšího okresu Třeboň, nejdéle na menšinové měšťanské škole v Rapšachu (1921 - 1934). V Řečici pak působil v letech 1934 - 1957. Zde byl nejen zaníceným učitelem českého jazyka a literatury, ale i osvětovým pracovníkem, vzdělavatelem Sokola a dlouholetým sbormistrem pěveckého spolku Jablonský.

Po roce 1945 spolupracoval s českobudějovickým rozhlasem, pro který připravil několik krajově zaměřených pořadů. Napsal divadelní hru o řečickém rodáku, básníku Boleslavu Jablonském, nazvanou Apoštol lásky.

Hra Jaroslava Maruny se dosud nedostala ani na scénu profesionální ani divadelních ochotníků, byla však uvedena v dramatickém vysílání českobudějovického rozhlasu 9. prosince 1948. Pro svůj mimořádný úspěch u posluchačů byla v krátké době 8. ledna 1949 reprízována.

Dne 24. listopadu 1907 se narodil v Kardašově Řečici dirigent a hudební aranžér, skladatel operetních děl a náladových písní František Čech. U svého otce se vyučil cukrářskému řemeslu, nezůstal mu však dlouho věrný. Hudba se mu stala životním osudem. I když po vykonání vojenské služby ještě nějaký čas pokračoval u otce v rodinném řemesle, založil ve třicátých letech taneční orchestr DO-RE-MI-FA, s nímž hrával ve Společenském domě v Sezimově Ústí. Zároveň pilně komponoval, jednou z prvních písní byl Lísteček z památníku, po němž následovala více jak stovka dalších. Nejúspěšnější z jeho operet (text Marie Kafuňková) byla Los štěstí, ta se hrála v Řečici, ale i v Praze, ve Vídni, v Berlíně. Po druhé světové válce působil jako kapelník Vesnického divadla, později pracoval pro Dilii, kdy rozepisoval noty. Vyučoval i hře na klavír a harmoniku. Zemřel v Řečici 30. ledna 1975.

dum-cech

V roce 1910 se narodil v Řečici pozdější český hispanista docent PhDr. Jaroslav Kuchválek. Po maturitě na jindřichohradeckém gymnáziu v roce 1929 pokračoval ve studiích na pražské univerzitě. V letech 1929-1934 vystudoval francouzštinu, španělštinu a tělocvik. Ve školním roce 1934 - 1935 studoval jako stipendista na univerzitě v Madridu španělštinu a o prázdninách portugalštinu v kursu pro cizince v Coimbře. V roce 1936 učil na gymnáziu v Českém Brodě a po půl roce byl ustanoven profesorem na reálném gymnáziu v Křemencové ulici v Praze. Za protektorátu pracoval jako dělník v pražské Kolbence.

Po skončení druhé světové války působil dr. Jaroslav Kuchválek jako lektor, později jako docent španělštiny na filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze.

Zprostředkovával uvedení prvních latinskoamerických literárních děl do češtiny a sám na překladech spolupracoval. Byly to např. básně Pabla Nerudy, přeložil román J. Mancisidora Ve větrné růži apod.

V r. 1955 se stal vyslancem, pak velvyslancem naší republiky v Brazílii, kde působil do r. 1961, v l. 1961 a 1962 byl velvyslancem v Mexiku. Zemřel 13. dubna 1973 v Praze.

Dne 28. dubna 1912 se v K. Řečici narodil Stanislav Sláma, jehož jméno je nerozlučně spjato s činností ochotnického divadla ve městě a s kronikářskou prací. Po několik desítek let patřil k nejaktivnějším členům ochotnického spolku, byl jeho dlouholetým kronikářem. Díky jemu je vzorně zachycena činnost ochotnického spolku několika desítek let: Patřil i k nejoblíbenějším představitelům rolí nejrůznějšího charakteru, ať vážných či komediálních. Stejně jako o kroniku divadelních ochotníků zasloužil se i o vedení kroniky města. Při vedení městské kroniky vycházel nejprve z poznámek městského tajemníka od roku 1939, později již z vlastního poznání a soudobých dokumentů. V dosavadních třech svazcích jsou zachyceny události let 1939 - 1964, druhá část zachycuje období let 1966 - 1980 a třetí období od roku 1981. V poslední době převzal vedení kroniky po otci jeho syn učitel Karel Sláma.

Dne 26. března 1927 se narodil v Pleších univ. prof. ing. Karel Kouba, DrCs., ale celé mládí až do roku 1946 prožil v Kardašově Řečici. Za okupace byl zaměstnán v Hospodářském družstvu jako skladník. Aktivně se účastnil veřejného života v ochotnickém divadle, hokejovém klubu, v Sokole a Junáku.

V roce 1946 maturoval na obchodní akademii v Jindřichově Hradci. Po vystudování Vysoké školy hospodářských věd v Praze působil na vysokých školách a v Akademii věd. Po roce 1968 musel odejít z akademického života a pracoval dvacet let v ČKD Praha.

V roce 1990 byl jmenován univerzitním profesorem a přednáší na Karlově univerzitě. Je zároveň ředitelem Institutu ekonomických věd fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Je členem řady domácích i zahraničních vědeckých institucí. Často přednáší na univerzitách

a konferencích v Evropě. USA a Japonsku. Publikoval odborné práce doma i v zahraničí.

Své mládí až do maturity na Jindřichohradeckém gymnáziu v r. 1949 prožil v Kardašově Řečici MUDr. Karel Nouza, DrSc. (narozen 21. května 1930 ve Veselí nad Lužnici), kde byl jeho otec řídícím učitelem, později ředitelem základní školy. Od r. 1945 byl členem a činovníkem Junáka, účastnil se intenzívně společenského života ve městě. často při různých akcích recitoval, hrál ochotnické divadlo. V letech 1949 - 1955 studoval na lékařské fakultě Karlovy univerzity v Praze, rok působil jako lékař na interním oddělení nemocnice v Písku. V letech 1956 - 1964 pracoval v Ústavu hematologie a krevní transfúze v Praze, v letech 1964-1990 v Ústavu experimentální biologie a genetiky a Ústavu pro péči o matku a dítě, v r. 1975 získal titul doktora věd (DrSc.). Pracovně byl zaměřen na klinickou a experimentální imunologii, zvláště na studium a medicínské využití imunomodulačních látek.

MUDr. Karel Nouza napsal na 340 vědeckých a medicinských prací. Je autorem i několika knižních prací z medicíny: K. Nouza, C. John: Imunologie a medicína (Avicenum, Praha 1972. 2. vydání 1976), K. Nouza, C. John: Imunologie zdraví a nemoci (Avicenurn, Praha 1987). V Mladé frontě v Praze vydal samostatně práce: Skrytá moc imunity (1981) a Rouby života (1985. V Martině 1991).

Literatura:

Hrubý J. - Víta B.,Místopis Řečice Kardašovy. I. Díl, 1929;

Mráz Z., Sto let od smrti básníka Písní milosti, Výběr z prací členů historického klubu při Jihočeském muzeu, 1982(1. s. 12 - 16);

týž. Jaromír Hrubý - významný pěstitel česko-ruské vzájemnosti a věrný syn rodného města. Výběr 1983(1, str. 17 - 24;

týž. Deset let od smrti PhDr. Jaroslava Kuchválka, Výběr 1983 (1 str.17- 24);

týž. Historik Kardašovy Řečice PhDr. Bartoloměj Víta. Výběr 1989(4, str. 66 - 70);

týž. Zasvětil život hudbě (o Františku Čechovi), Jihočeská pravda 24. 11. 1967

Datum vložení: 10. 6. 2019 12:55
Datum poslední aktualizace: 10. 6. 2019 13:42
Autor: Správce Webu