cz

Univerzální překladač

Překlad (translations)

Kardašova Řečice
Město
Kardašova Řečice

Boleslav Jablonský

Boleslav Jablonský

básník a premonstrát

Tento článek zpracovala paní Zdenka Maršíková a věnuje se na několika stranách textu významnému řečickému rodáku Boleslavu Jablonskému. Sleduje jeho mladistvý život, studia, uměleckou dráhu a vztah k rodnému městu. Je jasné, že Jablonský má své nesporné místo mezi básníky a jako takovému mu náleží čest a pocta užívat pro něj všechny pocty, jak se pro významného rodáka našeho města sluší.

Uprostřed rozlehlého řečického náměstí (dnes náměstí Jaromíra Hrubého) upoutá návštěvníka našeho města socha v nadživotní velikosti na vysokém podstavci se schodišťovým soklem. Význam pomníku zdůrazňuje ohrazený prostor se čtyřmi vzrostlými lípami v rozích. Je to jakási pietní zahrádka o výměře jednoho aru, jejíž plocha představuje jednu setinu plochy celého náměstí, které bylo v dávných dobách vyměřeno jako tržiště. Při bližším pohledu lze přečíst na podstavci nápis:

Boleslav Jablonský
Karel Eugen Tupý
1813 – 1881

Je to jméno slavného řečické rodáka, básníka Boleslava Jablonského, vlastním jménem Karla Tupého, který byl výraznou osobností druhé generace národních buditelů 19. století. Narodil se 14. ledna 1813. Jeho rodný dům, od nepaměti známý jako Širůčků mlýn, s čp. 298, najdete u rybníka Kuchyňky v Jablonského ulici nedaleko odtud. Během dalších čtrnácti let mu přibylo pět sourozenců. Ze všech dětí byl prvorozený Karel nejnadanější. Zdejší kaplan Matěj Paták doporučil rodičům, aby dali syna studovat. Mlynář Tupý nebyl proti, ale rozhodl, že syn musí vstoupit do kláštera – když studovat, tak na kněze, ať to nepřijde draho, a ať má jednou jisté živobytí.

Na podzim roku 1826 se třináctiletý Karel stal studentem jindřichohradeckého gymnázia. Vynikal především v humanitních předmětech. Studium bylo vedeno v němčině, jak bylo tehdy obvyklé, a jen několik málo hodin týdně se studenti učili českému jazyku a literatuře. Díky hradeckým pedagogům, zvláště Karlu Hrubému a profesoru Dubskému, byli zdejší studenti vedeni k národnímu cítění a úctě k českému jazyku, který si postupně osvojili, poznávali také českou literaturu a její dějiny. Českou gramatiku se učili z mluvnice Václava Hanky, literaturu ze Slovesnosti Josefa Jungmanna. Pod tímto vlivem Karel Tupý organizoval o letních prázdninách v Řečici česká ochotnická divadelní představení.

Když v roce 1832 odjížděl do Prahy studovat filosofii, byl rozhodnutý povzbuzovat české národní vědomí především psaním. Jeho první básně se brzy objevily v časopisu Jindy a nyní (později přejmenovaném na Květy), vedeném J.K.Tylem. Básně, zpočátku nevalné úrovně, byly psány v duchu tehdejší vlny romantizmu, který se v Čechách zpočátku přikláněl k lidové slovesnosti a vlasteneckým deklamovánkám.

Po ukončení studia na filosofii, což byl jakýsi povinný mezistupeň mezi gymnáziem a vysokou školou, se Karel rozhodoval, co dál. Jeho životní podmínky byly velmi bídné. Rodiče ho podporovali jen nepatrně, musel se živit kondicemi a příležitostnou prací, odměnou za jeho příspěvky do časopisů bývalo obvykle to, že vůbec vyšly. Česká periodika se jen tak tak držela nad vodou. Podle otcova nařízení měl nyní vstoupit do kláštera a začít studovat teologii. Karel, okouzlený literárním a společenským životem pražských vlasteneckých kruhů si najednou nedokázal představit svou budoucnost v klášteře. Ale nakonec pod tlakem existenčních starostí byl nucen do kláštera vstoupit. Vybral si řád premonstrátů na Strahově.

V září 1834 se ještě s několika přáteli, podobného osudu stal strahovským novicem. Ke svému jménu Karel dostal ještě řádové jméno Eugen.Ve volných chvílích psal dál básně do českých časopisů a tiše záviděl přátelům, kteří začali pod Tylovým vedením hrát české divadlo v Kajetánském domě. Vnitřní boj však netrval dlouho, ještě před skončením noviciátu všichni tři kamarádi z kláštera utekli. A to doslova - přelezli přes klášterní zeď na Petřín.

Po ročním studiu práv se Tupý rozhodl věnovat cele literatuře. Po Tylovi převzal redakci Květů, spolu se synem jejich vydavatele, Jaroslavem Pospíšilem. S Tylovou společností si občas zahrál ochotnicky divadlo. Úspěch sklidil v titulní roli Hadriána z Římsů od V.K.Klicpery. V roce 1836 připravil k vydání první český almanach, který nazval Vesna.

Byl rychle rozprodán a Tupý se tentokrát dočkal i finanční odměny.

V době, kdy připravoval almanach do tisku, se v domě knihtiskaře J.H. Pospíšila seznámil s jeho dcerou Marií. Zamilovaný romantik Karel Tupý spřádal sny o společné budoucnosti, ale tvrdá realita ho zanedlouho ze snění probudila. Peníze za almanach se rychle rozplynuly a další perspektiva byla velmi mlhavá. Z domova přicházely výhrůžné dopisy, aby rodičům nechodil na oči. Tupý propadal zoufalství, prožíval duševní muka. Čím dál odkládal rozhodnutí, tím víc bylo jasné, že ho nečeká jiná budoucnost, než ta, dávno otcem stanovená.

Na podzim 1837 se pod tlakem okolností vrátil na Strahov. Jeho rozjitřená duše po rozchodu s milovanou dívkou nacházela útěchu v psaní milostné poezie. V roce 1840 prodělal závažné srdeční onemocnění. Vleklost a neurčité znaky choroby způsobily, že začal propadat beznaději. V obavách o svůj život chtěl po sobě zanechat „stopu“, jak se vyjádřil v dopise příteli. Dvacet básní, nazvaných Písně milosti se stalo základem sbírky, kterou doplnil o výběr z některých raných básní, přidal balady Tři zlatí vlasové, Lásky boj a Moudrosti otcovské a vše vydal pod názvem Básně Boleslava Jablonského v roce 1841. Prvně zde použil nový pseudonym, u kterého již trvale zůstal.

Jdi, Růže má, tys pro mne nevykvetla,

jdi, opusť mne, nezhořčuj muku mou.

Ten věnec, jejžto milost pro nás pletla,

ten krásný věnec neuzří již světla…

Verše, kterými vrcholí Písně milosti uměli zpaměti dívky i mladíci několika generací, a nejen tyto.

V srpnu téhož roku byl Boleslav Jablonský vysvěcen na kněze a v roce 1843 nastoupil jako kaplan na faru v Radonicích nad Ohří v severozápadních Čechách. Zde na venkově se zcela zotavil a v plné síle se věnoval svému poslání. K povinnostem duchovního přibylo i vyučování na zdejší farní škole a pravděpodobně i v nedalekém Pátku, který byl správním centrem premonstrátského panství. Učil děti nejen náboženství, ale i základy zeměpisu a astronomie, četl jim z českých knih, učil je správně mluvit a také recitovat, skládal pro ně i příležitostné básničky. Známé je jeho přebásnění říkadel pro tzv. „chození Řehořem“. Šlo o místní tradici, jakousi koledu na svátek sv. Řehoře, 12. února, kdy zdejší kantor a žáci farní školy chodili od stavení ke stavení jako verbíři školních dětí.

Jablonský zde založil školní knihovnu, kterou využívali i dospělí. Spřátelil se tu s kaplanem Františkem Danešem z nedaleké Peruce, s kterým ho spojoval zájem o literaturu, obrozenecké snahy a také moderní vyučovací metody. Jablonský zde napsal i některá díla pro katolické věřící. V roce 1844 knihu modliteb Růže sionská (paralela s latinským názvem Strahova, Monte Sion), 2. vydání 1852 a Vítězství kříže, (šest promluv na téma ukřižování Ježíše Krista).

V roce 1846 v časopisu Česká včela otiskli jeho novou báseň Tři doby země české, která si získala velkou popularitu. Schylovalo se k bouřlivému roku 1848 a byl div, že unikla cenzuře. Báseň o patnácti slokách připomínala dobu slávy i poroby země české. Končila výzvou:

Ctěte svůj jazyk, zvyky své a práva,

dokažte skutkem, že jste Čechové

a vlasti české opět vzejde sláva,

kterou se skvěli naši předkové.

Idylické časy v Radonicích po čtyřech letech nečekaně skončily. Způsobily to politické události v rozděleném Polsku, které vyvrcholily v roce 1846 dalším povstáním. Po jeho potlačení bylo Krakovsko na podzim připojeno k rakouské monarchii. Na okraji Krakova byl u bývalé vsi Zvěřinec ženský premonstrátský klášter. Zdejší farář na jaře 1847 zemřel a abatyše se obrátila na svého nového nadřízeného, strahovského opata, s žádostí o vyslání nového duchovního a také správce klášterního majetku, zničeného průchodem vojsk. Jednalo se o osmnáct vsí, jejichž hospodářství bylo třeba obnovit. Opat Jeroným Zeidler vybral pro tento úkol Boleslava Jablonského.

Sličná dcero České vlasti,

ráji rovná krajino,

blažen, komu přáno slasti

volat tebe: Otčino!

 

Jak ty hory, jež co hrady

v dáli tam se k nebi pnou,

jak ty háje, luhy, sady

činí tebe půvabnou.

 

Jako dívka se tu směješ,

oděna v šat zelený

a ta řeka, jíž se skvěješ,

jesti pás tvůj stříbrný.

 

Ach, mně k slzám těm radosti

jednu přidat nutí cit,

jest to slza mé žalosti,

že tě musím opustit.

Básní V Pátku nad Ohří, z níž je úryvek, se Boleslav Jablonský rozloučil s milovaným krajem a v červnu 1847 odcestoval do Polska. Odjel nerad, poslušen řádových regulí. Jeho pobyt v Krakově, je plný odříkání, strastí z nevlídného přijetí, z nemocí, z důsledků několika dalších povstání. Stesk po vlasti ho trápil až do konce života. Zavalen povinnostmi, které stále přibývaly, neměl téměř žádný čas na psaní. Jen příležitostně se objevovaly nové básně v pražských literárních časopisech.

Zato jeho sbírka básní žila doma dál svým životem. Přestože Jablonský za víc než třicet let navštívil vlast jen několikrát, a nebyl tudíž české veřejnosti na očích, byl dlouhá léta nejčtenějším českým básníkem. Jeho jediná sbírka „Básně Boleslava Jablonského“několikrát doplněná, se do konce 19. století dočkala osmi vydání. Byl miláčkem svých čtenářů. Školní děti odříkávaly jeho verše z Moudrosti otcovské, obsažené v učebnicích. Pravděpodobně naposledy vyšly Písně milosti v roce 1942, v edici Sbírka poezie Tvar, ke 100. výročí jejich prvního vydání. Některé básně Jablonského byly v 19. století zhudebněny Fr. Pivodou.

 

Z dostupných pramenů je známo, že svou rodinu a rodné město navštívil v letech 1851,1855,1862 a 1869. Zvláště poslední dvě návštěvy jsou podrobně zaznamenány. Rodáci mu připravili vřelé uvítání, věnovali mu veškerou pozornost a na rozloučenou mu připravili slavnost za účasti významných osobností z širokého okolí.

Český kroj a české mravy?

Zpřímené a jasné hlavy?

Veliká a krásná škola?

Zahrada, kde skála holá?

Bodrá mysl místo tísně?

Knihy místo sklenice?

Ne – to není Řečice.

Takto si zažertoval na účet řečických rodáků při své návštěvě v roce 1862.

 

Boleslav Jablonský zemřel v Krakově 27. února 1881. Jeho přátelé doma se zasloužili o to, že mohl být 13. března 1881 s mnohými poctami slavnostně pohřben v Praze na Vyšehradském hřbitově, vedle význačných osobností našich dějin.

Kromě sochy na řečickém náměstí, která zde stojí od roku 1886, připomíná básníka pamětní deska na rodném domě a v Jindřichově Hradci na bývalém gymnáziu, na rohu náměstí Míru a Komenského ulice, která nese citát z jeho básně, věnované Hradci:

 

Zde jsem učen cizou řečí,

naučil se kochat svoji.

 

Také na faře v Radonicích nad Ohří připomíná Jablonského pamětní deska. Jeho jméno přijaly v 19. století mnohé spolky a besedy, mimo jiné řečický Zpěvácký spolek Jablonský. V Jindřichově Hradci od roku 1881 až dodnes nese jeho jméno Divadelní spolek Jablonský.

Zdenka Maršíková

Datum vložení: 10. 6. 2019 12:50
Datum poslední aktualizace: 10. 6. 2019 12:55
Autor: Správce Webu