cz

Univerzální překladač

Překlad (translations)

Kardašova Řečice
Město
Kardašova Řečice

Historie

Z historie školství v Kardašově Řečici

Pavel Hazuka

Z nejstarších písemných památek je patrné, že škola byla v Kardašově Řečici zcela určitě na počátku 14. století. V nekrologu řečické fary z této doby se totiž uvádí, že na Boží hod zemřel Mikuláš Egua, socius (učitelův pomocník), a dne 9. ledna Oldřich, školák ze Záhoří. Je však pravděpodobné, že škola, podobně jako v jiných místech, existovala v K. Řečici již ve druhé polovině 13. století.

Škola byla vždy v těsném spojení s farou. Ve většině měst stávala na farském pozemku a stejně tomu bylo i v K. Řečici. Ve farních školách se vyučovalo kromě psaní, čtení a počítání také latině a církevnímu zpěvu. Zvládnutí těchto předmětů stačilo k přijetí do duchovního stavu. Ve škole byli i žáci starší, kteří přisluhovali knězi při mši, zpívali na pohřbech a o nešporách a tak se již připravovali ke kněžskému úřadu. V místě, kde nebyl kostel a fara, tam nebyla ani škola. Proto když v době husitské na dlouhou dobu zanikla katolická fara a nebyla zřízena jiná duchovní správa, přestala pravděpodobně působit i škola. Další zmínky o škole se objevují až ve druhé polovině 16. století, v době, kdy byla opět fara obsazena farářem a při pravidelných bohoslužbách spolupracoval učitel - varhaník (organista). Škola byla zřízena opět na stejném místě jako dříve, pod farním hřbitovem, kde stojí doposud. Na opravě budovy a zřízení školy se tentokrát už podílela také obec.

Prvním známým učitelem (rektorem) z té doby byl v letech 1574-1581 český spisovatel, autor katolických duchovních písní, veršovaných dramatických skladeb Š i m o n Lomnický z Budče. Jedním z nástupců Šimona Lomnického byl v letech 1601-1623 vynikající hudebník a především varhaník Matouš Siner.

Mzda učitele se v této době skládala z platu za učení dětí (sobotales), z naturálních příjmů od sedláků, z platu za hru na varhany a z bohoslužeb. V K. Řečici ke mzdám (důchodům) školního rektora také patřil "džber piva řídkého" z místního pivovaru (asi 0,5 hl), jak je patrno z pivovarských účtů z r. 1596.

Ve třicátých letech 17. století se konečně přistoupilo ke stavbě nové školní budovy. Náklady nesla především obec a fara, přispívali však i jednotlivci - např. Adam Sulík částkou 20 kop grošů. V této době byl rektorem školy Bazilius, pravděpodobně Sinerův nástupce. On, jeho dcera Judita a syn Jan, stejně jako mnoho dalších řečických občanů byli v roce 1630 o velikonocích u zpovědi a přijímání pod jednou na důkaz toho, že opět přestoupili ke katolické víře. Dalšími učiteli v těžké době třicetileté války byli pravděpodobně Jan Slepička, Jan Jiršovský, Jakub Eusebius z Myšlína, Ondřej Suchodolský. Jsou uváděni jako radní písaři, či protože tuto funkci převážně prováděli učitelé, je téměř jisté, že za katedrou stáli právě oni. Z farní matriky vyplývá, že v šedesátých letech byl učitelem a varhaníkem Pavel Fanta.

Po Fantovi byl krátkou dobu učitelem Petr Matějček, ale již r. 1673 se na uvolněné místo dostává další vynikajíci osobnost Jan Maxmilián Dvořák z Gutlenbrunu. Absolvent pražské filosofické fakulty je zanícených malířem. Z jeho štětce kromě obrazu pro drahovský kostel také pochází pravděpodobně několik obrazů kostela v K. Řečici.

Počátkem 18. století je budova školy již natolik zchátralá, že je obec nucena r. 1711 přistoupit k její přestavbě na vlastní náklady. V prvních letech tohoto století stojí v čele školy Daniel Josef Wolf Soběslavský a po něm Ondřej Ignác Šlechta. za něhož proběhla přestavba školní budovy. Vydržel na tomto místě plných 33 let. Mzda učitele v první polovině 18. století obsahovala mimo sobotales a důchodu z vánočních koled, 5 zlatých ročně za hru na varhany, z darů při křtech, svatbách a pohřbech 24 zlatých a v naturáliích z celé farní osady po dvou snopech žita a ovsa z každého lánu.

Po Šlechtovi byl na krátkou dobu učitelem Jakub František Kužel. Vystřídal ho Jan Březina, který byl nějaký čas hospodářem a snad již dříve vypomáhal ve škole učiteli Šlechtovi. R. 1750 se stává, jak se tehdy začalo uvádět, školním preceptorem František Čermák. O dva roky později však ve škole už působí Jan Klement Pečený, který byl od roku 1746 radním písařem. Posledním učitelem ve staré škole byl řečický rodák Josef Jan Cvikar. Školním mistrem se stal r. 1768 a zastával učitelský úřad až do své smrti r. 1792. I Josef Cvikar byl dlouhá léta radním písařem a v posledních letech učitelské služby měl již pomocníka. Byl jím dvacetiletý František Janouch ze Stráže. Počty žáků z roku 1780 skutečně nutnost pomocníka potvrzují. Do školy chodilo celkem 102 dětí. Do první třídy 39 chlapců a 4 děvčata, do druhé třídy 24 chlapců a 4 děvčata, do třetí třídy 28 chlapců a 3 děvčata. Mzda učitele Josefa Cvikara činila v tomto roce 60 zlatých 53 krejcarů v hotovosti (sobotales), 27 zlatých 54 krejcarů v naturáliích. Za Josefa Cvikara již úřady naléhaly na to, aby se také na farních školách vyučovalo německému jazyku. Přípisem ze dne 7. prosince 1770 se poroučí školským správám šířit německý jazyk a dosazovat jen učitele znalé tohoto jazyka. Patentem z 31. srpna 1771 se poroučí učitelům vyučovat nejen české řeči, nýbrž i německé, této více než české. Dne 20. prosince 1771 byl vydán další rozkaz, aby se o všech učitelích podávaly úřadům zprávy. Od té doby byly zasílány pravidelné výkazy o školách nadřízeným úřadům. Jestliže po dlouhá desetiletí byla řečická škola pod patronaci hradecké jezuitské koleje a spolu s vrchností obsazovala učitelské místo, pak po zrušení řádu r. 1773 došlo ke sporu. Jednalo se o převzetí patronátu nad školou mezi řečickou vrchností a správou studijního fondu. Tento spor byl definitivně vyřešen až vydáním nových školních zákonů 30. listopadu 1776, jimiž přešly národní školy pod správu zemských úřadů. Do škol směli být dosazováni jen zkoušení učitelé. V Praze byly pro učitele zřízeny kursy, ve kterých se učily základní pedagogické discipliny. Ve školách se nadále vyučuje nejen česky, ale také německy. Do latinských škol byli přijímáni pouze žáci ze školy hlavní, už čistě německé. Učitel bydlel převážně ve škole v "panském bytě", v jiných případech po sňatku se zámožnou nevěstou v domě, který dostala věnem nebo byl získán dědictvím. Roku 1780 byla školní budova již v tak špatném stavu. že obec rozhodla o úpravě bývalé obecní lázně na školu a starou školní budovu prodala. V nové škole se začalo vyučovat v r. 1782. Již na počátku 19. století se však ukázalo, že toto řešení není ideální.

Původně jednotřídní škola byla od r. 1820 dvoutřídní a když pro vzrůstající počet obyvatel K. Řečice bylo nutné otevřít r. 1842 třetí třídu musela být umístěna do budovy radnice. Proto městská rada rozhodla o výstavbě nové řádné školní budovy. která by stačila delší dobu rostoucím školním potřebám. Opět se tedy mělo vyučování vrátit zpět do budovy, která sloužila škole několik staletí. tj. do domu č. 4. ve kterém je škola dodnes. Dne 8. března 1855 byla stavba školy ve veřejném výběrovém řízení zadána hradeckému staviteli V. Šetkovi. Rozpočet byl ve výši 16765 zlatých. Se stavbou se po získání potřebných prostředků začalo až v roce 1860 a v létě r. 1862 byla krásná dvoupatrová školní budova předána obci. Stála celkem 20 000 zlatých.

Správcem školy se stal kaplan a katecheta P. Pavel Fortunát. Roku 1863 dostala škola název hlavní farní školy. Od r. 1868 byl řídícím učitelem Václav Kursa. V tomto roce také podle nového zákona přestala být škola součástí církevního zařízení a dostala se pod státní dozor. V nové budově bylo pět učeben a tři byty pro učitele. Na zahradě byla zřízena letní tělocvična.

Od 1. ledna 1875 byla škola rozšířena o jednu třídu, od r. 1885 byla šestitřídní se třemi pobočkami. Aby se všechny třídy vešly do školní budovy, musely být zrušeny učitelské byty. Poprvé se také objevuje funkce školníka. Stal se jím František Havel a zůstal jím až do r. 1923. Roku 1886 bylo nutné pří stavět ještě jedno křídlo k nové školní budově. Vyžadovalo si náklady 6 000 zlatých. Když roku 1889 byla zřízena v K. Řečici i trojtřídní měšťanská chlapecká škola, bylo nutné oddělit od chlapecké školy pětitřídní školu dívčí, a proto zakoupila obec domy č. 6 a 7 a nákladem 12 000 zlatých je upravila a v říjnu 1890 bylo zahájeno vyučování. Prvním správcem dívčí školy byl Ferdinand Hummel, který byl od roku 1869 učitelem tehdy ještě smíšené školy. Ve školním roku 1891 – 92 navštěvovalo školu 380 dívek. První ženou ve funkci řídící učitelky dívčí školy se stala v roce 1892 Antonie Mikšová. Chlapecká škola měla v osobě Václava Kursy společného ředitele i se školou měšťanskou. Od r. 1892 byla připojena k měšťanské škole ještě dvoutřídní pokračovací škola živnostenská. Na obecné chlapecké škole bylo ve školním roce 1891 – 1892 300 žáků a 5 učitelů. Na měšťanské škole ředitel, 4 učitelé a 112 chlapců a na pokračovací škole 45 učňů. Učitelé měšťanské školy vyučovali zároveň na škole pokračovací. Dozor nad školou vykonával okresní školní dozorce, společný pro jindřichohradecký a třeboňský okres.

historie01historie02

V okresní školní radě byla K. Řečice zastoupena ředitelem školy. Místní školní rada byla desetičlenná a byl v ní purkmistr, ředitel školy a dalších osm členů.

Když odešel r. 1904 Václav Kursa na odpočinek, byl jmenován ředitelem obecné a měšťanské školy Karel Blanický. Za něho bylo započato ve školním roce 1912-1913 s koedukací na měšťanské škole tj. byl umožněn přístup k vyššímu vzdělání i dívkám, které mohly také postoupit do měšťanské školy. Novému řediteli byl poskytnut byt mimo školní budovu a tím se získala místnost pro čtvrtou měšťanku. Když odcházel do výslužby, založil pro nemocné žáky "Fond Karla Blanického", ze kterého se potřebným žákům poskytovaly drobné prostředky na léčení a stravu.

Obdobným způsobem fungovala škola i po skončení první světové války a se dvěma obecnými a jednou měšťanskou vlastně až do roku 1945. I v letech následujících. ať už se jmenovala škola měšťanská smíšená újezdní, měšťanská, střední, osmiletá střední, devítiletá střední, základní devítiletá nebo jen základní jako v současnosti, byli společně od první třídy chlapci s děvčaty. Ať už se názvy školy měnily, často podle změn na ministerstvu školství nebo podle zahraničních vzorů, prokázalo se, že systém základního vzdělání vybudovaný koncem minulého století byl schopen existence více jak sto let a je schopen žít i nadále.

Po Karlu Blanickém stojí v čele školy Karel Tichý, dále Hynek Schmidt, František Kadlec, František Kozel a v posledních čtyřiceti, letech Karel Linhart, Jaromír Lindner, Karel Nouza, Antonín Veselý, Alois Vopálenský, Jiří Kušta, Jaroslav Bartoš, Pavel Hazuka. (pozn. správce webu – na práci Pavla Hazuky navázala Milada Průšová a po ní Arnošt Punčochář, který školu vedl do konce školního roku 2010/2011.) Každý z těchto ředitelů se snažil podle možností doby a finančních prostředků o zvelebení školy, většinou se však jednalo o vnitřní úpravy a nákup zařízeni do tříd. Velká naděje na výstavbu nové školy se objevila na přelomu padesátých a šedesátých let, nakonec však k ní nedošlo. Bylo ale vybudováno ústřední topení ve všech budovách a na Hůrkách byl zakoupen pozemek a vystavěn zděný domek s učebnou pro potřebu pěstitelských prací. Na konci šedesátých let byla provedena rekonstrukce učeben a především modernizace budovy tzv. velké školy. Počátkem osmdesátých let byla vybudována zubní ordinace a nové šatny pro třídy a po přestěhování mateřské školy do nového objektu připadl bývalý chudobinec, později mateřská škola, základní škole a školní družina si mohla vytvořit vlastní samostatné pracoviště. Koncem osmdesátých let se začalo uvažovat o rekonstrukci a o přístavbě nového učebnového pavilónu a hlavně sportovního zázemí školy. Byla provedena demolice domu č. 5 (Strouhalů), připravena projektová dokumentace, ale protože 1. února 1991 schválil parlament zákon o financování základních škol obcemi, bude nutné několik let počkat, až bude Městský úřad v Kardašově Řečici schopen finančně zajistit mnohamiliónovou investici.

Za sedm století existence školy v K. Řečici prošli základním vzděláním tisíce žáků, z nichž mnozí dosáhli věhlasu přesahujícího rámec města a okresu, pro velkou část to byl základ pro celý život a i když jejich jména už neznáme, určitě se podíleli na běžném životě města a jeho rozvoji. Ve škole se vystřídaly stovky učitelů. Generace žáků na většinu z nich určitě vzpomínaly a dodnes vzpomínají. Není možné všechny uvádět, a tak mi alespoň touto cestou dovolte všem poděkovat za to, co pro vzdělání, kulturu a především život všech žáků vykonali.

Literatura:

Hrubý J. - Víta B., - Místopis Řečice Kardašovy (1924-1933)