Židovská obec v Kardašově Řečici

Článek v této záložce je použit z knihy "Z historie Židů v jižních Čechách", kterou sestavil a připravil k vydání Jan Podlešák.Vydal Klub přátel Izraele v Českých Budějovicích, Společnost pro obnovu synagogy ve Čkyni a JIH-reklamní agentura s. r. o. České Budějovice. První vydání (sborníku jako celku), České Budějovice 2002.

Jiří Fiedler

ŽIDOVSKÁ OBEC V KARDAŠOVĚ ŘEČICI

Na několika místech v článku si můžete všimnout, že písmo je světlé modré a podtržené - jedná se o odkaz, kdy se po kliknutím myši dostáváte k dalším informacím - v tomto případě především na mapy, kde uvidíte umístění židovských domků v současné zástavbě města (pozn. správce webu)

Vývoj jihočeské Kardašovy Řečice sahá do dávné minulosti a byl poměrně složitý. Původní (snad už trhová) osada Řečice, ležící při stejnojmenném potoce na křižovatce dvou obchodních cest, byla v roce 1267, při dělení jindřichohradeckého panství, rozdělena na dvě části. Každá z těchto částí nadále patřila jiné vrchnosti a po více než dvě století se vyvíjela (i po urbanistické stránce) samostatně. Už někdy koncem 13. století a na počátku 14. století se takzvaná Horní strana (na západním, pravém břehu Řečice, tj. dnešní "jádro" města s větším náměstím a radnicí) i Dolní strana (na východním, levém břehu, se zámkem, kostelem a menším náměstím) staly městečky. Teprve kolem roku 1490 byla obě městečka spojena do jediného administrativního celku, který se pak od 16. století začal nazývat (podle rybníka Kardaše a z něho vytékajícího potoka) Kardašova Řečice.¹ Neopevněné městečko pravděpodobně nikdy oficiálně nezískalo městský titul, ale od 2. poloviny 19. století byla Kardašova Řečice i v úředních materiálech označována jako město.

Není známo, kdy se v Kardašově Řečici usadila první židovská rodina, je však možné, že sem už v předhusitských dobách zasahovaly aktivity jindřichohradeckých židovských obchodníků. V Jindřichově Hradci je totiž doloženo nejstarší židovské osídlení k roku 1337,² v dalších místech v širším okolí jsou židovští obyvatelé zaznamenáni až mnohem později: roku 1570 v Soběslavi,³ roku 1583 v Deštné,⁴ před rokem 1650 v Myslkovicích,⁵na konci 17. Století v Přehořově a Tučapech,⁶ na počátku 18. století v Nové Včelnici,⁷ ke konci 18. století v Mezimostí, Lomnici nad Lužnicí, Stráži nad Nežárkou a Třeboni.⁸

Hypotetickou (zatím nedoloženou) přítomnost židů v Kardašově Řečici naznačuje privilegium Jana staršího z Hradce, vydané roku 1407 pro jeho pravobřežní městečko (Horní stranu) a týkající se práva povinností všech obyvatel, "ať jsou křesťané, nebo židé".⁹ První konkrétní údaj, týkající se řečického židovského sklenáře jménem Khacal, pochází ale až z roku 1601.¹⁰ Podle materiálů berní ruly, která podrobně mapovala stav Čech po třicetileté válce, žil roku 1654 v městečku podomní obchodník Izák Aron se dvěma dospělými syny, tedy 1-3 rodiny (formulace zápisu není jednoznačná).¹¹ V následujících letech židovské osídlení zřejmě zvolna vzrůstalo, protože o půl století později, roku 1702, žilo na řečickém panství (tj. především přímo v městečku) už 31 židů nad 10 let věku, kteří tvořili asi 2,4 % všech obyvatel panství.¹² Není však známo, ze kterých mateřských obcí (českých, rakouských nebo moravských) sem židovské rodiny postupně přicházely. Spolehlivější demografické údaje, týkající se přímo Kardašovy Řečice, pocházejí teprve z pozdějších, přesnějších sčítání. Židovské osídlení městečka početně stoupalo až do poloviny 19. století, kdy v souvislosti s občanským zrovnoprávněním židů začala jejich stále výraznější migrace do velkých měst. V Řečici většinou zůstávali jen staří rodiče, kdežto příslušníci mladších generací (často už s vyšším vzděláním a kvalifikací) hledali uplatnění jinde. Percentuální podíl židů v řečické městské populaci přitom zaznamenal dva vrcholy: v první třetině 18. století a pravděpodobně těsně před zrovnoprávněním (cca 1848-1849).

Vývoj židovského osídlení:

1714: 10 rodin, 48 osob (tj. 8,6 % všech obyvatel) ¹³

1783: nejméně 15 rodin s 51 dětmi ¹⁴

1811: nejméně 15 rodin ¹⁵

1840: 136 osob, 25 rodin (6,6 %) ¹⁶

1849: 120 osob, 25 rodin (cca 5,0 %) ¹⁷

1880: 100 osob (4,0 %) ¹⁸

1890: 64 osob (2,4 %) ¹⁹

1900: 52 osob (1,9 %) ²⁰

1910: 32 osob (1,2 %) ²¹

1921: 22 osob (0,9 %) ²²

1930: 20 osob (0,7 %) ²³

 

Až do vzniku Československé republiky byli židé v převážně katolické Kardašově Řečici zdaleka nejpočetnější náboženskou menšinou. Evangelíci v této době nikdy netvořili ani 0,3 % obyvatel města.²⁴

První příjmení jsou mezi řečickými židy doložena v 70. letech 18. století, od roku 1788 pak musela mít stálé příjmení (a to v německé podobě) každá rodina. Na přelomu 18. a 19. století se tak ve městě objevují např. jména Bendy, Feigl, Fischer, Fischl, Gottlieb, Grunwald, Herrnann, Hönig, Kollmann, Kopperl, Kramer, Ohrenstein, Rabl, Stein, Stem, Trost a Wozasek. Mnohá z těchto příjmení se tu potom udržela až do 20. století.²⁵

Jazykem velké většiny zdejších židovských rodin byla pravděpodobně už v 1. polovině 19. století čeština. V publikovaných výsledcích sčítání lidu od roku 1880 zcela převládá jako přiznaný obcovací jazyk ²⁶, ale už od obecních voleb konaných v roce 1850 byli židé také členy městského zastupitelstva s českým jednacím jazykem.²⁷

Podobně jako v jiných židovských komunitách i v Řečici byl obživou téměř všech rodin obchod. Např. v 18. století zde převažovali podomní obchodníci, kteří prodávali hlavně po okolních vesnicích drobné kramářské a střižní zboží (především plátno), případně vykupovali staré hadry (pro papírenskou výrobu), kožky, peří apod. Nemnoha povolenými řemesly se zabývali např. řezník, sklenář a mydlář, vdovy živily své rodiny šitím. Výjimečně byla některá rodina bez možnosti jiné obživy odkázána jen na solidaritu sousedů nebo žebrotu (např. podle sčítání z roku 1783). V 1. polovině 19. století si už směli i židovští obchodníci zřizovat v městečku stálé prodejní krámy, takže roku 1845 jim zde patřily tři ze čtyř obchůdků se smíšeným zbožím (Herrrnann, Kollmann a Stein), všechny umístěné mimo židovskou čtvrť. Tradičním židovským povoláním téměř na všech panstvích bývalo vinopalnictví - výroba pálenky v pronajaté vrchnostenské vinopalně. Vinopalník (který byl často nejzámožnějším, a proto i daněmi nejzatíženějším členem židovské obce) je doložen také v Řečici nejpozději od 2. poloviny 18. století do roku 1870. V 19. století pocházeli z řad židovské obce také zdejší mýtný (nájemce silničního mýta), majitel tkalcovské dílny, výrobce vaty, provozovatel loterijní sběrny a lékaři, na konci 19. století tu vídeňský podnikatel L. Epstein zřídil dokonce továrnu na hedvábné látky s přibližně 350 zaměstnanci (výroba v tomto závodě však byla zastavena už roku 1904).²⁸

Údajně od 1. poloviny 17. století byla Kardašova Řečice sídlem nepočetné náboženské obce s modlitebnou v obytném domě a s vlastním hřbitovem,²⁹ k níž patřily i jednotlivé rodiny rozptýlené v širším okolí. Nejpozději od 18. století měla vzrůstající obec už pevnou organizační strukturu s voleným představenstvem, rozpočtem, sociálními institucemi (např. špitálem a pohřebním bratrstvem), zaměstnávala učitele, správce špitálu a později i duchovního. Matriky narozených, oddaných a zemřelých byly založeny v roce 1784 a jejich zápisy sahají až do let druhé světové války.³⁰ Poslední stanovy náboženské obce pocházejí z roku 1896 (a dodatek ke stanovám je datován rokem 1897), tedy už z doby jejího početního úpadku.³¹ Není však vyloučeno, že navazují na nějaké starší stanovy, jejichž text se nedochoval.

Rozsah územní působnosti řečické náboženské obce se měnil. Původně snad zahrnovala jen řečické panství, po roce 1848 území celého třeboňského okresního hejtmanství, od konce 19. století už jen tehdejší veselský soudní okres (kromě vlastního města Veselí nad Lužnicí). Proto k obci až do jejího zániku patřili věřící i z poměrně vzdálených městeček a vsí - např. z Dráchova u Soběslavi,³² z Mezimostí nad Nežárkou,³³ a dokonce z Dolního Bukovska, ležícího mezi Veselím a Týnem nad Vltavou.³⁴ Početně stále slábnoucí náboženská obec v Kardašově Řečici formálně existovala až do roku 1942, kdy byla spolu s ostatními regionálními židovskými obcemi nacisty rozpuštěna.³⁵

V době nacistické okupace bylo (po postupném zbavení svobody pohybu, občanských práva majetku) v dubnu 1942 deportováno 15 obyvatel města, postižených tzv. norimberskými rasovými zákony, do terezínského koncentračního tábora a v říjnu je následovala další tříčlenná rodina. Pravděpodobně už dříve (snad po zatčení) se dostal do Terezína ještě jiný řečický občan židovského vyznání. Pět starších a nemocných mužů zemřelo přímo v Terezíně, ostatní deportovaní byli z Terezína odvezeni většinou ještě v roce 1942 do různých vyhlazovacích táborů nebo ghett na okupovaném polském území (Izbica, Lublin, Osvětim, Treblinka, Varšava), kde všichni bez výjimky zahynuli.

Mezi 19 oběťmi nacismu byli členové rodin Hönigovy (5 osob), Kesslerovy (2), Ledererovy (4), Rablovy (2), Sonnenscheinovy (3) a tři jednotlivci (paní Goldšmídová, pan Herrmann a pan Weiner). Nejstarší z deportovaných byla 89letá paní Ludmila Rablová, nejmladší byl jednoroční Jiří Lederer.³⁶

Období nacismu přežila v tzv. smíšeném manželství jen paní Marie Hönigová - Krátká, která byla po osvobození a až do konce života členkou českobudějovického synagogálního sboru.³⁷ Po pohřbu paní Krátké v roce 1965, který byl posledním pohřbem konaným na řečickém židovském hřbitově, se její manžel, pan Václav Krátký, stal dobrovolným správcem tohoto hřbitova a po dalších dvacet let se staralo jeho údržbu.³⁸

V čele představenstva (výboru) náboženské obce stál vždy volený představený (v moderní době předseda nebo starosta), obvykle jeden z nejváženějších mužů,způsobilý k jednání se světskými úřady. Jménem však prozatím známe jen šest těchto funkcionářů: v roce 1777 to byl Izák Kašpar, v roce 1784 Izák Kollmann, v letech 1856-1858 a 1863-1866 Moritz Lieblich (majitel výrobny vaty a tkalcovny), do roku 1881 obchodník Bernard Rabl, od roku 1881 JUC. Filip Herrmann a v letech 1906-1930 MUDr. Filip Rabl.³⁹

Bohoslužby v synagoze či modlitebně řídí většinou duchovní s nižším teologickým vzděláním, zvaný kantor (hebrejsky chazan, česky dříve nazývaný předříkávač, předzpěvák apod.), který býval většinou i učitelem náboženství. V archivních pramenech se dochovala jména jenom několika řečických kantorů: od roku 1708 tuto funkci zastával Josef Michal, od roku 1786 Veit Wolf, od roku 1789 Anselman, od roku 1793 Abraham Fischl (který byl současně rabínem), od

roku 1802 Aron Trost, od roku 1810 Salamon Fried. Snad od roku 1835 až do roku 1891 plnil úkoly kantora místní rabín Lazar Benesch a po něm Samuel Rabl, po jehož úmrtí v roce 1916 už zůstala náboženská obec bez vlastního synagogálního kantora.⁴⁰

Nejvyšší duchovní a soudní autoritou v židovské obci býval rabín, absolvent vyšší teologické školy. Vydržovat si rabína (většinou rodáka odjinud, vybíraného často konkurzním řízením) však mohly jen početnější a bohatší obce. Proto nacházíme v dějinách mnoha náboženských obcí často i dlouhá období s neobsazeným rabínským místem. V řečických matrikách se vyskytují jména pouze pěti rabínů: roku 1787 tento úřad zastával David Mandl nebo Mendl,⁴¹ roku 1792 Abraham Fischl nebo Fischer, působící současně i ve funkci kantora,⁴² roku 1795 Joachim Deitschmann⁴³ a nejpozději od roku 1837 až do své smrti v roce 1891 Lazar (Eleasar) Benesch.⁴⁴ Později už Kardašova Řečice vlastního rabína neměla, v případě potřeby sem dojížděl obvodní rabín z Jindřichova Hradce.

V letech 1810-1815 působil nejen v Řečici, ale také v širokém okolí jako tzv. mohel (zkoušený odborník provádějící obřízku novorozených chlapců) Isak Kollmann z Kardašovy Řečice.⁴⁵ Obřízka je nezbytným předpokladem příslušnosti k židovské náboženské komunitě, takže o zručné mohely byl po celý rok zájem i v obcích značně vzdálených od jejich bydliště. Nejčastěji však v Řečici obřezávali místní kantoři nebo učitelé náboženství, případně rabíni.

Židovská čtvrť vznikala postupně na vykázaném místě zvaném Obecnice, na Dolní (též Malé) straně, tj. ve východní polovině městečka. Jejím základem byly zřejmě tři obecní (městské) domky, poprvé zmiňované roku 1654.⁴⁶ Do konce 17. století byl v jejich sousedství vystavěn pro židovské nájemníky ještě nejméně jeden další domek, do roku 1714 snad další čtyři (včetně obytné synagogy) a v roce 1755 už tvořilo tuto malou „třetí čtvrť", zvanou stále Obecnice, 10 přízemních domků.⁴⁷ Čtvrť se rozkládala mezi dnešní Hradní ulicí a potokem Řečicí, jihozápadně od Malostranského čili Malého náměstí (tj. dnešního nám. Svobody), jižně od Polákovy uličky (která propojuje Dolní stranu s jižním okrajem Velkého náměstí, tj. dnešního nám. J. Hrubého). Šlo o kompaktní ghetto, přístupné od východu (od Hradní ulice) dvěma krátkými uličkami či mezerami mezi křesťanskými domy. Hlavní z těchto vstupů byl symbolicky označen „hraničním drátem" (který vymezoval hranici ghetta), nataženým mezi protějšími domy ve výši jejich štítů.

Legenda k výše uvedenému obrázku: 
Židovská čtvrť s okolím
tečkovaně: židovské domy (ghetto) v roce 1828
přerušovaná čára: domy od roku 1828 zbořené
plná čára: domy existující roku 1999

A – synagoga
B – špitál
 

Všechny židovské domky měly nejpozději od roku 1771 římská popisná čísla I až X ⁴⁸ a patřily městu. Další tři domy s římským číslováním však stály mimo ghetto: Čp. XI dostala vrchnostenská vinopalna (provozovaná, obývaná a v 18. století dočasně i vlastněná židy), stojící na Horní straně, při jižní straně ulice spojující severní okraje náměstí J. Hrubého a nám. Svobody (pozdější čp. 409 v dnešní ulici Jablonského). Čp. XII a XIII stály ve východní části Dolní strany, až na konci tehdejší zástavby Hradecké ulice; na místě těchto dvou domků však byly už po roce 1800 nově postaveny domy čp. 177 a 178, patřící už křesťanským řemeslníkům.⁴⁹ V roce 1828 proto existovalo pouze 11 domů s římským číslováním. Z nich pět patřilo stále městu, jeden vrchnosti (vinopalna), jeden křesťanskému sousedovi, ale tři domy mezitím legálně získali i první židovští majitelé: rodiny Feiglova, Rablova a Sternova.⁵⁰

Velmi hustá a na rozdíl od ostatních čtvrtí půdorysně chaotická zástavba ghetta nevyhovovala po hygienické stránce, ale především byla nebezpečná z požárních důvodů. To si městská rada uvědomila zvláště po katastrofálních požárech Dolní strany v roce 1814 a Horní strany v roce 1820.⁵¹ Proto město později nepovolovalo opravy zchátralých budov v židovské čtvrti a po roce 1830 zde dokonce nařídilo demolici tří sousedících městských domků - čp. IV, IX a X. Jejich zbořením vzniklo uprostřed ghetta drobné trojúhelníkové náměstíčko, které odhalilo dosud zakryté severní (vstupní) průčelí synagogy a stalo se novým urbanistickým středem židovské čtvrtě.

Legenda k výše uvedenému obrázku: 
černě: zbylé budovy ghetta
šrafovaně: domy se žid. obyvateli po roce 1848

A – synagoga
B – židovská škola po roce 1855
C – vinopalna
D – rodný dům MUDr. Gottlieba

1 – radnice
2 – kostel sv. Jana Křtitele
3 – děkanství
4 – městské školy
5 – zámek
 

V té době se už některé rodiny postupně stěhovaly ze stísněného ghetta do jiných částí města, kde si směly (se svolením úřadů) pronajímat byty nebo výjimečně i koupit celý domek (např. rodina Steinova čp. 8 v ulici Jablonského). Některé patrové městské domy však židé také nově vystavěli a jako nájemníci obývali (např. už v letech 1814-1820 v ulici Jablonského, v Hradecké ulici, ale i na náměstí J. Hrubého): dosud platné feudální nařízení, které židům v podstatě zakazovalo nabývat nemovitosti, se dalo obejít tím, že tyto novostavby podle nájemních smluv ještě i v dalších desetiletích formálně patřily křesťanským měšťanům, kteří poskytli pozemky na jejich stavbu. ⁵²

Teprve ústavní patent ze 4. března 1849 definitivně zrušil ghetta jako okrsky povinného soustředění židovských obyvatel, kterým nově umožnil svobodné stěhování a legální bydlení (ovšem pouze v nájmu) v jakékoliv části kterékoliv obce. Právo neomezeně nabývat domovní majetek pak získali židé až v roce 1852. Toto právně kodifikované zrovnoprávnění vedlo k tomu, že židovské rodiny postupně opouštěly drobné domky v bývalém ghettu a rozptýlily se po celé Kardašově Řečici, ale stěhovaly se také do větších průmyslových měst.

V roce 1863 postihla židovskou čtvrť těžká katastrofa. Při požáru 18. května tu všechny domky i se synagogou vyhořely a část z nich (např. budova špitálu čp. V) už nebyla obnovena.⁵³ Přesto však, i při postupujícím početním úbytku židovské obce, získala tato část města po požáru výraznou architektonickou dominantu nové synagogy, která pak ozvláštňovala její panoráma ještě dalších 90 let. Dnes zbývá z někdejšího ghetta 5 přízemních domků: čp. 191 (kdysi čp. I), 405 (II), 406 (III), 407 (VII) a 408 (VIII).

Nejstarší známá řečická modlitebna existovala zřejmě už před rokem 1650.⁵⁴ Analogií podle jiných obcí lze soudit, že to byla jenom světnička nebo půdní komora v některém z obytných domků. Při rostoucím počtu židovských rodin však taková místnost věřícím brzy nemohla stačit.

První synagoga byla postavena se svolením vrchnosti (hrabat Götzů) roku 1708 v sousedství židovských domků na Obecnici. Za poskytnutí stavebního místa platila židovská obec nadále do městské pokladny pravidelný půlroční plat.⁵⁵ Přízemní budova synagogy se vnějškem pravděpodobně příliš nelišila od sousedních židovských chalup. Podle detailu této stavby na plánku městečka z roku 1727 šlo o obdélnou budovu se dvěma prostornými místnostmi oddělenými chodbou. V jedné z místností bydlel kantor, tj. duchovní (a pravděpodobně byla využívána i ke školnímu vyučování), druhá místnost (se šesti okny, vedoucími do tří světových stran) sloužila jako modlitební sál. Svatostánek čili aron ha-kodeš se svitky Tóry stál pravděpodobně u jihovýchodní stěny této modlitebny (na plánku není zakreslen). Kantorův byt byl vytápěn pecí obsluhovanou z chodby, modlitební místnost byla bez vytápění.⁵⁶ Není známo, jaké bylo vnitřní zařízení synagogy ani zda byla později nějak upravována pro stále stoupající počet věřících (např. zvýšením sálu, vestavěním galerie pro ženy apod.). V roce 1828 bylo vlastníkem budovy město.⁵⁷ Z let 1853 - 1854 pochází jediný dochovaný seznam synagogálních sedadel se jmény jejich stálých předplatitelů. ⁵⁸ Při velkém požáru židovské čtvrtě 18. května 1863 tato synagoga se šindelovou střechou vyhořela (zachráněny byly jen svitky Tóry) a v původní podobě už nebyla obnovena.⁵⁹

Hned v následujícím roce 1864 dala židovská obec postavit na spáleništi první synagogy druhou synagogu. Jejím stavitelem (a snad i projektantem) byl K. Hamr.⁶⁰ Šlo o vysokou budovu se stupňovitým štítem nad severozápadním (vstupním) průčelím a s úzkými nárožními rizality, zvenčí zdobenou střídmě užitými románskými, gotickými a v té době módními "orientálními" prvky. Do miniaturního náměstíčka v bývalém ghettu byla synagoga obrácena delší boční stranou se čtyřmi vysokými okny kostelního typu. Synagoga neměla obvyklou předsíň, takže se zvenčí vstupovalo přímo do prostého modlitebního sálu s prkennou podlahou. Interiéru dominoval eklektický, převážně novogotický aron ha-kodeš z roku 1874. Pro ženy byla určena dřevěná galerie, jejíž zábradlí bylo zdobeno opakujícím se motivem z městského znaku - řezbářsky ztvárněnými heraldickými růžemi pánů z Hradce.⁶¹ Pravidelné bohoslužby se v synagoze konaly jen do let první světové války, kdy se jich účastnili také početní uprchlíci z Haliče, které tenkrát židovská obec hostila. Po úmrtí posledního kantora (1916) a po návratu uprchlíků (1917-1918) se v synagoze konaly bohoslužby už jen při výjimečných příležitostech, např. o největších svátcích.⁶²

Konec veřejného náboženského života přinesl židovským obcím v Protektorátě Čechy a Morava příchod "zastupujícího říšského protektora" Reinharda Heydricha: v říjnu 1941 byly na jeho příkaz uzavřeny všechny synagogy a modlitebny. Cenné vnitřní vybavení synagog však bylo z velké části zachráněno před zničením a rozkradením, protože se (z iniciativy několika židovských historiků) podařilo nacistické vedení přesvědčit, že by se z nich dala sestavit zajímavá muzejní sbírka. V roce 1942 byly tedy rituální předměty ze všech synagog svezeny do Prahy, kde je většina z nich dosud uchovávána v depozitářích Židovského muzea. Z řečické synagogy se tak zachránilo např. 6 pergamenových svitků Tóry, pocházejících z let 1826-1890 (ty dnes slouží židovským obcím v různých zemích světa),⁶³ nejméně 15 vyšívaných povijanů (kterými se svinutá Tóra převazuje) z let 1817-1900, 14 vyšívaných pláštíků (kterými se svinutá Tóra přikrývá) z let 1820-1900 a 3 bohatě vyšívané a zdobené opony (kterými se zahalují dvířka svatostánku, tj. skříně s uloženými Tórami) z let 1814-1887.⁶⁴

Zchátralou, dávno neopravovanou synagogální budovu čp. 77 zakoupil po roce 1950 řečický Místní národní výbor, ale nenašel pro ni vhodné využití, takže po dalším chátrání ji v letech 1958-1959 zbořil.⁶⁵ Většina synagogální parcely byla později připojena k zahrádce patřící k sousednímu domku čp. 408.

K důležitým náboženským a sociálním institucím každé větší židovské obce patřily také lázeň, škola a špitál. Neobešla se bez nich ve starší době ani řečická obec. Rituální lázeň (hebrejsky mikve) je malá budova nebo místnost s vodní nádrží, která slouží k symbolické očistě. Nádrž o obsahu nejméně 762 litrů se naplňuje tekoucí přírodní vodou a musí být tak hluboká, aby umožnila ponoření celého těla. Do lázně vstupují především jednou za měsíc ženy, ale také (hlavně v předvečer svátků) zbožní muži. První známá řečická mikve byla umístěna v malém domečku nebo přístavku, který tvořil nejzápadnější budovu ghetta: stával mezi dnes už zbořeným špitálem čp. V a tokem Řečice (z níž byla nádrž lázně napájena). Kolem roku 1800 byla tato lázeň pro zchátralost zbořena a novou si židovská obec vystavěla za domkem čp. III (dnešním čp. 406). V roce 1863 byl lázeňský domeček pravděpodobně spolu s okolními domy zničen požárem a není známo, že by mikve byla později obnovena.⁶⁶

Škola, umístěná od roku 1708 v budově první synagogy, seznamovala se základními znalostmi a náboženstvím především chlapce (židovské dívky bývaly až do 19. století vzdělávány převážně doma). Např. k roku 1783 je v Řečici jako učitel vydržovaný obcí doložen Michael Moyses Abraham. Díky preferovanému školnímu vyučování býval v židovských komunitách (na rozdíl od křesťanského okolí) už od středověku velmi nízký výskyt negramotnosti. Po roce 1855 byla řečická židovská škola (jejímž vyučovacím jazykem musela být - stejně jako v jiných židovských školách - na základě dvorského dekretu němčina) přemístěna z dosavadních nevyhovujících prostor (rabínova bytu) do pronajatého přízemního domu čp. 213 na západní straně náměstí J. Hrubého. Kolem roku 1871 chodilo do této školy sice jen 14 žáků,⁶⁷ ale náboženská obec přesto ještě uvažovala o stavbě nové školní budovy (existuje projekt z roku 1873 od stavitele Hynka Víty). Po přijetí školského zákona rušícího konfesijní školství však z plánu sešlo a židovské děti později chodily už jen do městské české školy.⁶⁸

Funkci starobince i chudobince plnil tzv. špitál, kde v 1-2 světnicích žili na náklad židovské obce ti nejchudší a osamělí, především osoby vyžadující stálou péči. Zdejší špitál byl zřízen roku 1777 v přízemním domku čp. V, který stál západně od synagogy. Při požáru ghetta roku 1863 budova špitálu vyhořela a už nebyla obnovena. Zbytky jejích zdí byly patrné ještě ve 30. letech 20. století,⁶⁹ dnes je na špitální parcele zahrádka.

Hřbitov byl založen - zřejmě i pro věřící z okolí - v 1. polovině 17. století ⁷⁰ mezi poli a lukami 1,5 km jižně od katolického kostela (1 100 m jižně od pozdějšího ghetta). V roce 1673 povolila městská rada jeho ohrazení, "aby ... od dobytka a jiných nepříležitostí při něm žádná škoda a překážka se nečinila".⁷¹ Před polovinou 19. století byl hřbitov podle plánů Martina Víty rozšířen k západu, takže se jeho rozloha zvětšila na 874 m2, byl obehnán důkladnější vysokou zdí a u nově zřízeného vchodu opatřen prostou průchodní márnicí.⁷²

Neobvyklým řešením a jednoduchou konstrukcí se tato márnice značně lišila od podobných zařízení na jiných židovských hřbitovech. Dvě její stěny tvořil severozápadní roh hřbitovní zdi se vstupními dveřmi, dalšími dvěma stranami (už beze stěn a dveří) zůstala otevřená směrem do hřbitova. Jihovýchodní roh stavby přitom tvořil masivní zděný pilíř a celý tento přístřešek kryla stanová šindelová střecha. Takto otevřená márnice ovšem nevyhovovala základnímu účelu, pro které se židovské márnice především stavěly: mezi dnem úmrtí a pohřbu zde u nebožtíka bdí členové čestného spolku - pohřebního bratrstva, modlí se a provádějí rituální očistu mrtvého těla omytím. Proto existovala ještě další, uzavřená márnice s omývacím stolem, umístěná v židovské čtvrti u domku čp. III (406). Hřbitovní přístřešek si svou původní neobvyklou podobu zachoval více než půldruhého století, až roku 1987 byl jeho neudržovaný krov stržen.⁷³

Nejstarší náhrobní kameny ze 17. století se pravděpodobně nedochovaly. Pracovníci Židovského muzea odhadli věk nejstarších existujících žulových náhrobků na 18. století,⁷⁴nejstarší kámen s čitelným nápisem je datován až rokem 1820.⁷⁵ Hřbitov značné krajinotvorné hodnoty je však cennou, chráněnou historickou památkou s několika desítkami náhrobků barokního a klasicistního typu.

Z řad řečické židovské obce vzešlo mimo jiné několik úspěšných právníků a lékařů. Nejvýznamnějším rodákem byl jeden z nich, balneolog MUDr. Leopold Gottlieb. Narodil se 17. března 1852 v dosud existujícím domě čp. 157 v Hradecké ulici jako nejmladší syn Gabriela Gottlieba, obchodníka se slámou. Do roku 1886 působil jako obvodní praktický lékař v Kardašově Řečici, později byl okresním lékařem v Jáchymově. Tam poprvé vědecky ověřil léčebně účinky místní radioaktivní důlní vody a stal se prvním lázeňským lékařem nově zřízeného léčebného ústavu. Jáchymovské lázně, oficiálně otevřené v roce 1906, byly prvními radioterapeutickými lázněmi na světě. MUDr. Gottlieb zde roku 1909 přijal i britského krále Edwarda VIL, publikoval o nových léčebných metodách odborné práce a za své zásluhy byl jmenován císařským radou. Zemřel v Praze 21. června 1916.⁷⁶

 

Poznámky, literatura a prameny:

1. Jaromír Hrubý: Rečice Kardašová a bývalé panství řečické. Praha 1893. - Karel Kuča: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. II. díl (H-Kole). Praha 1997.
2. Tomáš Pěkný: Historie Židů v Čechách a na Moravě. Praha 1993. - (Právo usadit ve svém městě osm židovských rodin dostal Oldřich z Hradce od krále Václava II. sice už roku 1294, není však známo, odkdy židé v Jindřichově Hradci skutečně žili.)
3. Částečný soupis obcí v Čechách, uvádějící počty zdaněných židů k roku 1570. In František Dvorský: K historii Zidů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (906 až 1620). Díl I. (906 až 1576). Praha 1906.
4. Bartoloměj Víta: Dějiny Židů v Kardašově Řečici. In Die Juden und Judengemeinden Bohmens in Vergangenheit und Gegenwart (sborník, sestavil Hugo Gold). Briinn-Prag 1934.
5. Rukopisný soupis židovských obyvatel v Bechyňském kraji z roku 1723. Státní ústřední archiv v Praze, fond HBS.
6. Viz pozn. 5.
7. Viz pozn. 5.
8. Rukopisný soupis židovských obyvatel v Budějovickém kraji z roku 1793. Státní ústřední archiv v Praze, fond HBS.
9. Viz pozn. 4.
10. Viz pozn. 4.
11. Viz pozn. 1 (Hrubý). - Vzhledem k tomu, že vizitační komise, která sbírala údaje pro berní rulu, zjistila v městečku v témže roce tři židovské domy, lze předpokládat, že už tehdy (nebo i dříve, snad v době třicetileté války) zde žily nejméně tři židovské rodiny.
12. Eduard Maur, Dagmar Píšová: Sčítání konzumentů soli v Čechách roku 1702. In Historická demografie, číslo 18, 1994.
13. Jaromír Hrubý: Místopis Řečice Kardašovy. (K tisku upravil Bart. Víta.) Díly I-III. Kardašova Řečice 1929-1934.
14. Rukopisný soupis židovských obyvatel v Táborském kraji z roku 1783. Státní ústřední archiv v Praze, fond HBS.
15. Rukopisný soupis židovských obyvatel v Táborském kraji z roku 1811. Státní ústřední archiv v Praze, fond HBS.
16. Johann Gottfried Sommer: Das Königreich B6hmen; statistisch-topographisch dargestellt. Teil 10 - Taborer Kreis. Prag 1842. (Udaje podle sčítání z roku 1840.) 
17. Alfred Kohn: Die Notablenversammlung der Israeliten Bohrnens in Prag ... (Mit statistischen Tabellen uber israelitischen Gemeinden, Synagogen, Schulen und Rabbinate in Bohrnen). Wien 1852 (Demografické údaje autor získal pravděpodobně v roce 1849.)

18. Podrobný seznam míst v Čechách. Wien 1885.

19. Podrobný seznam míst v Čechách. Wien 1893.

20. Lexikon obcí pro Čechy, I. díl. Vídeň 1904.

21. Seznam míst v království Českém. Praha 1913.

22. Statistický lexikon obcí v Republ. československé. I. Země česká. Praha 1923.

23. Statistický lexikon obcí v Republ. československé. I. Země česká. Praha 1934.

24. Podle výsledků sčítání lidu z roku 1921 (při němž se poprvé projevuje vznik Církve československé a poprvé se uvádí kategorie "bez vyznání") už nad židy převažují jak příslušníci nekatolických křesťanských církví (4,~%), tak především osoby bez vyznání (27,4 %). - Viz též pozn. 18 až 22.

25. Viz pozn. 8 a 15.

26. Jazyk sčítaných osob se uváděl ve výsledcích sčítání až od roku 1880. Podle sčítání z let 1880- 1910 klesl podíl řečických obyvatel s německým obcovacím jazykem z 0,6 % na 0,4 %, přičemž velkou část německy mluvících osob mohli tvořit zaměstnanci velkostatku (tj. bývalého panství) knížat Paarů. - Viz pozn. 18 až 22.

27. Viz pozn. 1.

28. Židovské matriky narozených z let 1784-1868. Státní ústřední archiv v Praze, fondy HBM a HBMa. - Viz též pozn. 4, 13 a 14.

29. Viz pozn. 5.

30. Státní ústřední archiv v Praze, fondy HBM a HBMa.- Dochovaly se většinou jen duplikáty těchto matrik (originály zničili nacisté).

31. Stanovy jsou uložené v archivu Zidovského muzea v Praze.

32. Dráchov (ves s židovským osídlením do loženým od 18. století) býval součástí řečického panství. Přestože asi od roku 1870 sídlila nejbližší náboženská obec se synagogou v sousední Soběslavi, dráchovští židé i nadále zůstali členy vzdálené řečické obce.

33. Věřící z města Mezimostí zůstali členy řečické náboženské obce, i když se židé ve druhé části dvojměstí Veselí-Mezimostí, tj. ve městě Veselí nad Lužnicí (kde měli vlastní malou modlitebnu), z vlastní vůle připojili k soběslavské obci.

34. Věřící z městečka Dolního Bukovska, v němž zřejmě také bývala židovská modlitebna, patřili dříve k náboženské obci Koloděje nad Lužnicí.

35. Dekretem nacisty zřízené "Zentralstelle fůr judische Auswanderung" (Ústředny pro židovské vystěhování nebo vystěhovalectví) z 27. března 1942 byly rozpuštěny všechny mimopražské židovské náboženské obce v Protektorátě Čechy a Morava a jejich majetek byl převeden na tzv. Auswanderungsfond" (Vystěhovalecký fond). Ještě v témže roce pak byla "Zentralstelle" přejmenována na "Zentralstelle fůr die Regelung der Judenfrage in Böhmen und Mahren" (Ústřednu pro úpravu židovské otázky v Čechách a na Moravě) a i pražská obec byla změněna na Altestenrat der Juden" (Židovskou radu starších).

36. Počítačový soupis obětí nacismu z Kardašovy Řečice. Židovské muzeum v Praze, oddělení holocaustu.

37. Soupisy členů židovských obcí z let 1960-1990. Archiv Federace židovských obcí v Praze. (Termínem synagogální sbor se po druhé světové válce označovaly méně početné židovské komunity, které měly vlastní "filiální" modlitebnu, ale byly součástí některé regionální náboženské obce.)

38. Písemná sdělení (z let 1982-1985) pana Václava Krátkého z Kardašovy Řečice, tehdejšího správce židovského hřbitova.

39. Židovská matrika oddaných z let 1784-1842. Státní ústřední archiv v Praze, fond HBMa.

40. Viz pozn. 4.

41. Židovská matrika narozených z let 1784-1843. Státní ústřední archiv v Praze, fond HBMa.

42. Viz pozn. 41.

43. Viz pozn. 41.

44. Viz pozn. 4 a 41. - Rabín Benesch pocházel z Kropáčovy Vrutice u Mladé Boleslavi. Do Kardašovy Řečice přišel v roce 1835 jako učitel náboženství a snad už od téhož roku zastával i funkci kantora v synagoze (v matrice je uváděn jako „Religionsweíser", což bylo oficiální označení pro teologicky vzdělaného muže, oprávněného vykonávat většinu náboženských úkonů). Jako rabín je v matrice poprvé výslovně uveden roku 1837.

45. Viz pozn. 41. - Též matrika narozených pro Stráž nad Nežárkou (v tomtéž archivním fondu).

46. Údaje berní ruly pro Bechyňský kraj. Viz pozn. 1 (Kuča).

47. Viz pozn. 4 a 13.

48. Šlo o nové číslování řečických domů na základě císařského patentu z 15. prosince 1770. Římská čísla židovských domů byla v Kardašově Rečici zrušena teprve na základě československého zákona o jednotném číslování domů v obcích z roku 1921: zbylých šest budov v areálu bývalého ghetta (dosavadní čp. I-III a VI-VIII) bylo tehdy označeno jako čp. 77 (synagoga), 191 a 405-408.

49. Viz pozn. 13.

50. Seznam domů z let 1828-1854 (tj. soupis stavebních parcel s budovami – formulář "Bauparzellenprotokoll" s dodatky) je součástí tzv. duplikátu stabilního katastru pro Kardašovu Rečici: Státní ústřední archiv v Praze, fond Dupl. SK.

51. Viz pozn. 1 (Hrubý).

52. Viz pozn. 13.

53. Viz pozn. 4.

54. Viz pozn. 5.

55. Viz pozn. 1 (Hrubý) a 4.

56. Soubor 106 plánků měst a vesnic v Čechách z roku 1727 (včetně Kardašovy Rečice) je uložen ve Státním ústředním archivu v Praze, ve fondu map a plánů. Další plánky z téhož roku se nacházejí v různých regionálních archivech - Na těchto mimořádně cenných pláncích (často jde o nejstarší dochované zobrazení dané obce). zhotovených na příkaz vídeňské dvorské kanceláře za účelem důsledné separace židů a vytvoření ghett, jsou zakresleny synagogy a domy obývané židy a vyznačena je jejich vzdálenost od katolických kostelů a od tras církevních procesí.

57. Viz pozn. 50. - Budova staré synagogy s obytnou částí měla parcel ní číslo 75 a čp. VI, rozloha parcely činila 198 m'.

58. Seznam sedadel je uložený v archivu Židovského muzea v Praze.

59. Viz pozn. 4.

60. Viz pozn. 4,

61. Fotoarchiv Židovského muzea v Praze.

62. Viz pozn. 13.

63. Např. synagoga Temple Judea of Bucks County ve městě Doylestown v Pensylvánii (USA) od roku 1983 pietně uchovává jeden z těchto svitků jako cennou připomínku období evropského holocaustu. Bývalý předseda této americké náboženské obce, MUDr. Michael E. Starrels, Kardašovu Řečici v roce 2000 dokonce navštívil, seznámil se na místě se stavem bývalých židovských domků a hřbitova - a po návratu sestavil pro své souvěrce malou pamětní publikaci (počítačový tisk) o historii zaniklé řečické židovské obce.

64. Soupis sbírkových předmětů, Židovské muzeum v Praze.

65. Viz pozn. 38.

66. Viz pozn. 1 a 4.

67. Gustav Adolf Schimmer: Statistik des Judenthums in den im Reichsrathe vertretenen Konigreichen und Landern nach den vom k. k. Ministerium des Innern angeordneten Erhebungen und nach sonstigen Quellen. Wien 1873.

68. Viz pozn. 1 a 4.

69. Viz pozn. 1 a 4.

70. Viz pozn. 5.

71. Viz pozn. 1.

72. Seznam nestavebních parcel z let 1828-1854 (formulář "Qrundparzellenprotokoll" s dodatky), součást tzv. duplikátu stabilního katastru pro Kardašovu Rečici: Státní ústřední archiv v Praze, fond Dupl. SK. - Jan Heřman: Židovské hřbitovy v Čechách a na Moravě. Praha (nedatováno, vyšlo 1980). - Viz též pozn. 4.

73. Viz pozn. 63 (Starrels).

74. Viz pozn. 7 (Heřman).

75. Dokumentační záznam z roku 1957 o průzkumu hřbitova, uložený v Židovském muzeu v Praze.

76. E. Lowit: Leopold Gottlieb. In Roš chodeš (Věstník židovských náboženských obcí v českých zemích a na Slovensku), roč. 54 (1992), Č. 9.